Letos jsem kvůli svému pracovnímu pobytu v Rakousku moc šifrovaček neplánoval. Po online sendviči jsem si ale nemohl nechat ujít již téměř tradiční NaPALMně. Přece jen zimní šifrovací půst byl dlouhý a NaPALMně byla loni i předloni poměrně vydařená. Proto jsem i letos opět očekával vydařenou porci jarního šifrování, jak jinak než s týmem Nevíš.
Třetí šifra
Většinu reportů začínám od první šifry, ale tentokrát jsem to prostě nějak nezvládl a spolu s Jiříkem, který se zasekl na cestě z Prahy, se k hlavní části týmu připojujeme až v Adamově, skoro dvě hodiny po začátku. Kluci (Fredy, Dejv a Petr) právě vyluštili třetí šifru a neodpustí si poznámky o tom, jak to šlo tak dobře jen proto, že jsem jim to nekazil. Každopádně si za to bohužel asi můžu sám, když jsem spekulace o největším kaziči začal já svým hodnotícím článkem po Sendviči. Rychle vyrážíme do okolních kopců na čtyřku a po cestě si s Jiříkem vyslechneme v rychlíku dosavadní průběh. Z něj asi nejvíc zaujme historka, jak Fredy s Peťou vymysleli operaci inverzní dělení a pak si uvědomili, že je to vlastně násobení. Po pravdě už to teď nezní moc (vůbec) vtipně, ale kluci byli vychlámaní dost.
Čtvrtá šifra
Na dobré náladě přidává fakt, že jsme šestí, což není vůbec k zahození. Bohužel se ale potvrzují Fredyho prorocká slova a moje přítomnost kazí celkový výkon. V obrázcích na šifře tak stále hledáme přísloví, asociace a podobné blbosti a slovesné vzory nás napadnou až po nápovědě. I tak nám ale stále chvíli trvá než to celé dáme dohromady. Ach ta čeština.
Pátá šifra
Na pátou šifru zpátky do údolí Svitavy to bereme podle azimutu přímou čarou a Jiříkovi se to moc nelíbí. Je to jeho první noční šifrovačka a přesun lesem a houštím se mu vůbec nezamlouvá. Když zjistím, že je asi padesát metrů pozadu, raději na něj počkám a spolu s Peťou se snažíme najít schůdnější cestu. Snažím se Jiříka utěšit, že to už určitě nebude tak hrozné. Dejv s Fredym mezitím nicméně už dávno luští šifru s rovnicemi zapsanými číslicovým displayem, ve které si můžeme vzhůru nohama přečíst mimo jiné „blbí osli zde seděli, hehe“. Kdo jsou dle orgů blbí osli, je víc než zřejmé. Nemáme skoro žádné nápady, ale naštěstí nám šifra alespoň prozradí polohu dalšího stanoviště, kde ovšem musíme říci heslo. Po cestě se Peťa rozhodne to celé prostě na mobilu vyčíslit a kupodivu přečtení otočeného výsledku dává heslo železo.
Šestá šifra
Mezitím jsme už v půli cesty na Nový hrad (k Jiříkově radosti po opravdové cestě) a jelikož to vypadá, že to bude docela na kopci, u odbočky ke hradu se nahoru vydávám sám s Fredym. Nahoře nás přivítá rozsvícený hrad s otevřenou krčmou a orgy. Šifru dostaneme, ale krčma je plná a tak se s Fredym dohodneme, že není třeba demotivovat tým. Budeme radši luštit pod hradem, šifru si lupneme a prostě půjdeme dál (sdělení orgů, že to bude na dlouho si taky necháváme pro sebe). Průběžné pořadí říká, že jsme devátí, trochu se tedy dohnala ztráta ze čtyřky. Já naštěstí konečně něčím taky přispěji a po konstatování, že to jsou křížovky, kde musíme vymyslet i tvar, se mi pak i podaří složit první písmeno K. Fredy mezitím dá dohromady druhé O. Dejv, s Peťou a Jiříkem přeloží zbytek výrazů a poslední O. Jelikož je délka tajenky sedm písmen, zdá se, že by řešení mohla být nějaká kóta. Po přečtení předposlední sedmičky už vytahujeme mapu a vyrážíme na kótu 470.
Sedmá šifra
Další pohodlná dohledávka a další pěkná šifra. Papír obsahuje dvojice slov, které se po přeložení dle vyznačených čar kříží a dohromady dávají jiné anglické slovo. Navíc se kříží v konkrétním písmenu a tak Fredy už brzy hlásí, že mu vyšlo něco jako „train tun“. Tj. máme anglickou šifru, mohli bychom tedy mít i anglické řešení a vlakový tunel se poblíž skutečně nachází. Mně se to nicméně vůbec nelíbí a tak namítám, že tunelů je v údolí Svitavy opravdu hodně, každý má minimálně dva konce a nemáme upřesnítka. Fredyho to nicméně nepřesvědčí a tak už to vypadá, že budeme muset haluzit u tunelů. V poslední chvíli mě ale napadne přeložit anglická slova zpět do češtiny, až z nich vybírat písmena a řešení je na světě. Fredy si sice ještě trochu stěžuje, že se mu „train tun“ líbil víc, nicméně poslušně následuje zbytek týmu na další stanoviště.
Osmá šifra
Po docela pohodovém přesunu, jsem potkali další šifru z hodiny ČJ. Po slovesných vzorech nás čeká literatura a ani tentokrát jsme moc nepochodili. Narážky na knihy jsme zaregistrovali hned a poměrně brzy jsme měli i jejich názvy a autory. Problém byl v tom, že mám jich hromada chyběla a další hromada byla špatně. Proto, ačkoli nás správné řešení, tj. číst první písmena autorů, napadlo skoro hned, jsme kvůli velkému množství chyb prostě správné řešení nepřečetli. Tak jsme strávili další dvě hodiny hledáním jiných řešení a luštěním nápovědových šifer, abychom si mohli dát dead. Škoda, tato ztráta nás bude ještě hodně mrzet na dalších šifrách, kde nám budou nápovědy chybět.
Devátá šifra
Dead na osmičce nás trochu zmohl a v průběžném pořadí jsme už sedmnáctí. O to víc nás demotivuje, když najdeme šifru 9a, ale nikde nemůžeme najít druhou část. Chvíli zkoušíme něco vyluštit jen z první části, ale nějak to najde a šifra se nám navíc stále snaží naznačit, že bychom měli na červené najít „Obrův pohár“. Není ale úplně jasné kde by to mohlo být, tak se prostě každý člen týmu vydává na jinou stranu hledat druhou část šifry. Já s Dejvem nemáme štěstí, ale Fredy se brzy vrací, že pohár našel. A opravdu, kousek od prvního zadání je i druhá část a velká socha, která skutečně připomíná pohár a z boku má nějaké nápisy. Zdá se, že bychom tedy mohli podle návodu lít do obrova poháru různé tekutiny a podle výšky hladiny číst nápis. To skutečně funguje, ale jen chvíli, protože brzy pohár přeteče a na trik s různými hustotami kapalin nepřijdeme. Naštěstí není na poháru textu zase tolik, takže se mi podaří docela úspěšně vyhaluzit řešení a můžeme se vydat na další šifru.
Desátá šifra
Ačkoli bylo přes noc docela teplo, nad ránem se udělala pěkná kosa. Desátá šifra se nachází u pomníku v Olomoučanech a nezbývá nám než rozbalit si karimatky na chodníku, který je výrazně studenější než jehličí a listí v lese. Šifra tentokrát obsahuje autíčka s různými koly a vůbec nemáme tušení co s ní. Pomůže až nápověda, která dává hint na SPZ a kraje. Kupodivu se ukáže, že dvojic českých krajů, které spolu sousedí, je přesně dvacet šest (dobře orgové). Dejv jde chvíli googlit a po chvíli týmové spolupráce dáme dohromady řešení. Pěkná šifra a respekt k týmům co to zvládly bez nápovědy!
Jedenáctá šifra
Kousek za místním statkem se nachází jedenáctá šifra, ke které přicházíme na přibližně dvacáté pozici. Jsou na ní písmena ve tvaru běžeckého oválu. Na mě dojde nepochopitelně nutkání vytáhnout pravítko a ukáže se, že políčka pro písmenka jsou přesně jeden centimetr široké. Měření průměrů oblouků drah ukáže, že obvod každé vnější dráhy je téměř přesně o čtyři centimetry delší než té přilehlé vnitřní. Zkouším toto zjištění nějak aplikovat a chvíli to i vypadá na smysluplný text, ale nakonec z toho nic nevyjde. No nic, tak jsem alespoň zbytek týmu dostatečně zmátl. To se taky počítá! Jinak nám to ale vůbec nejde. Jiříkovi se chce hodně spát, tak si sedne na pařez, zakryje se Fredyho fólií a vsedě se snaží spát. K dobru mu budiž připočteno to, že to celé dělá v tichosti a nedemoralizuje zbytek týmu. To Dejvovi je zima taky, ale místo aby si to nechal pro sebe a alespoň dělal že luští, snaží se všechny přesvědčit, že bychom se měli přesunout někam do hospody. To je samozřejmě poměrně nereálné a tak je tento návrh zamítnut. Fredy se snaží luštit, ale bohužel se taky převážně drží mých špatných teorií a tak to moc nejde. Tak se spolu alespoň vrhneme na nápovědovou šifru s kolečky a čárami a ve dvou se ji kupodivu podaří vyluštit. Nápověda nepomůže. Zachrání nás Peťa, který se pořádně zamyslí nad první nápovědovou šifrou a oživí moje teorie o překrývání semaforových značek. Provede postulaci, že černá a červená dá dohromady šedou (což mi není zcela jasné doteď) a najednou to celé začne dávat smysl. Nápovědový systém má stejný názor a tak můžeme konečně na další stanoviště.
Dvanáctá šifra
Na dvanáctou šifru přicházíme po desáté hodině. Je teplo, což se sice líbí zbytku týmu ale mě to vyloženě nesvědčí a chce se mi spát výrazně víc než nad ránem. Šifra obsahuje dva vzorce se závorkami, které dávají po šečtení písmena a hromadu dalších čísel. Nemám absolutně žádné nápady a tak hlavní luštění provádí Petr, Fredy a Dejv, který se naopak trochu probral. Já udělám několik statistik, vyvrátím pár teorií, ale jinak jsem zcela marný. Na druhou stranu to alespoň vyloženě nekazím jako na jedenáctce. Po nějaké době se mi podaří alespoň iniciovat týmový brainstorming nad nápovědovými šiframi, který vyústí v jedno řešení. Nápověda ale opět nepomůže a další nápovědu už nedáme, bohužel jsme jich moc proplýtvali dříve. Něco před druhou hodinou to tedy zabalíme a vydáváme se směr Brno.
Letošní NaPALMně byla taková normální šifrovačka. Neurazila, ale ani nepřekvapila. Některé šifry byly povedené, některé až zas tak ne, prostě kvalitní standard. Orgům za to dík a snad jim to vydrží i do dalších let.
Poučení pro příště: nebrat si na šifrovačky pravítko.
Po minulé iNule jsem si říkal, že si už nikdy nebudu na šifrovačku brát nic, co není v doporučených pomůckách (konkrétně jsem měl na mysli právě pravítko a můj zlozvyk všechno přeměřovat). Proto zavádím zpřísnění výše uvedeného pravidla, která říká, nebrat na šifrovačky pravítko nikdy! Abych na to nezapomněl, tak každý člen týmu, který mě na šifrovačce uvidí používat pravítko, má u mě pivo! Snad už se tedy konečně poučím 😉
Po online šifrovačkách jsem zatím report nikdy nepsal a nejinak tomu bude letos. K tomuto příspěvku mě nicméně inspirovalo zamyšlení nad našim umístěním. Však to znáte… před šifrovačkou si celý tým dělá naděje jak to letos určitě vyhrajeme/projdeme/dojdeme alespoň na x-tou šifru a po šifrovačce se jen smutně povzdechne, že letos zase nic. V lepším případě se člověk umístí líp než loni a může se utěšovat, že má rostoucí tendenci a příští rok to určitě vyjde.
To stejné si rád říkám také a i letos mě Wanda inspiroval poznámkou, že jsme se zase zlepšili. Vzhledem k tomu, že Nevíš už není žádný nováčkovský tým a pár šifrovaček máme za sebou, je na čase postavit se pravdě čelem, udělat statistiku dosavadních výsledků, spustit Gnuplot a zjistit, kdy tedy ten Sendvič konečně vyhrajeme.
Na začátek statistika našeho umístění na minulých pěti Sendvičích:
Výsledné body jsou pěknější než jsem čekal. Jednak v nich nejsou vidět žádné velké výkyvy, což je dle mého názoru způsobeno poněkud laboratorním charakterem Sendviče (rozuměj doma v teple a bez náhodných vlivů běžné šifrovačky jako tma, zima, déšť, atd.). Za druhé je z nich kupodivu opravdu vidět zlepšující se tendence. Vzhledem k tomu, že data se tváří opravdu velmi rozumně, je na čase začít dělat pár extrapolací. Zkusme nějaké fity.
Lineární fit
a = -0.11 ± 0.02
b = 0.83 ± 0.08
Exponenciální fit
a = 1.0 ± 0.1
b = 0.7 ± 0.1
c = 0.31 ± 0.03
Nejjednodušší možný lineární fit nám říká, že každým rokem předběhneme cca 11% týmů a tím pádem Sendvič vyhrajeme v roce 2017. To se sice zdá povzbudivé, ale bohužel kvalita fitu není valná, přece jen lineární funkce je asi moc velké zjednodušení. To exponenciála sedí vizuálně výrazně lépe a i zbytková suma čtverců (RMS) je cca o dva řády nižší. Na druhou stranu analýza parametrů je o dost smutnější. Parametr c = 0.31 +/- 0.03 říká, že se pravděpodobně nadosmrti neprobojujeme do první čtvrtiny týmů.
Předchozí závěr je sice nelichotivý, nicméně komu záleží na nějakém blbém Sendviči. Sendvič je pro lamy. Skutečná, nejlepší, nejoriginálnější, nejslavnější a nejznámější šifrovačka je TMOU. A tu my projdeme! A nebo ne?
Statistika ze TMOU je náročnější, jelikož TMOU žádné pořadí nevede a navíc průchod si týmy zapisují samy. Tj. pořadí jsem počítal ručně jako počet týmů co vyluštil naši konečnou šifru plus počet týmů co skončily stejně ale přišli dřív. Relativní umístění je počítáno z počtu týmů co zapsalo průchod, tj. reálně bychom na tom asi byli lépe, protože týmy co skončí dál mají pravděpodobně větší motivaci statistiky průchodu zadat.
Linenární fit
a = -0.003 ± 0.06
b = 0.53 ± 0.2
Exponenciální fit:
a = 200 ± 14000
b = 7 ± 762
c = 0.47 ± 0.1
Co se týče vyhodnocení, graf poměrně „kazí“ rok 2009, kdy jsme naprosto nepochopitelně došli na dvanáctou šifru s průměrným herním indexem menším než dva. Je vidět, že přestože tentokrát fity nemají velkou vypovídající hodnotu, tak už i na TMOU nevykazujeme žádné velké zlepšování. Jediný pozitivní znak, kterým se můžu utěšovat, je záporné znaménko u směrnice lineárního fitu.
Analýza umístění na TMOU ukazuje, že herní index možná není tak důležitý, jak si všichni myslí. Následující graf ukazuje jak průměrný herní index ovlivňuje umístění týmu Nevíš. Zahrnuty jsou jen šifrovačky, kde se dá nějak rozumně určit relativní umístění, dále jsou vynechány některé nestandardní (Fošna) a ty, kde se určuje jen pořadí prvních týmů (minulý DNEM). Celková tabulka s výpočtem je k dispozici na google docs.
Lineární fit
a = -0.009 ± 0.006
b = 0.59 ± 0.06
Zdá se, že přece jen herní index na umístění nějaký vliv má, přibližně jeden procentní bod relativního umístění na 1 bod herního indexu, což by odpovídalo tomu, že začneme šifrovačky konzistentně vyhrávat někdy kolem průměrného indexu 65. Vzhledem k tomu, že nám trvalo šest let dostat se na průměrný herní index kolem patnácti, můžeme se těšit na první tričko pro vítěze někdy mezi čtyřicátými a padesátými narozeninami.
Po mírně depresivních statistikách něco na odlehčení na závěr. Je to nejdůležitější otázka na konec. KDO to nejvíc kazí (omezeno na stabilní členy, tj. 5+ šifrovaček s Nevíš).
| počet hodnocených her | průměrné relativní umístění | ||||
| s ním | bez něj | s ním | bez něj | týmové | |
| Paulie | 17 | 1 | 0,523 | 0,454 | 0,519 |
| Fredy | 17 | 1 | 0,524 | 0,432 | 0,519 |
| Dejv | 14 | 4 | 0,487 | 0,629 | 0,519 |
| Wanda | 10 | 8 | 0,472 | 0,577 | 0,519 |
Předcházející tabulka nepotřebuje komentář, vše už je jasné… Takže nyní, když jsme přišli na to, kdo je největší brzda, je na čase vyvodit důsledky. To už je ale nad rámec tohoto příspěvku.
Poslední dobou mám s reporty nějaké zpoždění a moc se to nezlepšilo ani tentokrát. Po TMOU jsem si sice napsal poznámky a ukradl kartu týmu, ale na víc než na draft to nebylo a tak jsem na reportu pracoval pouze po minutách. Nicméně nakonec se to celé nějak poskládalo dohromady…
První šifra
TMOU slaví narozeniny, je párty. Kolem zní trumpety, pochodují lidé s balónky a tak dále. Celý tým se kupodivu sejde poměrně včas a v silném složení: já, Fredy, Dejv, Wanda a Petr. Startovní šifry nám ale vůbec nesednou. U všech jsme hodně blízko, což ale jen vede k naštvání, když nám nápovědy sdělí co už víme a tak si musíme počkat na dead. Navíc nějak pořád nechápeme, jak máme do šifer zakomponovat živé sochy, že by nás orgové jen mátli? Začátek tedy letos nic moc.
Druhá šifra
S Wandou se vydáváme na výpravu pro část šifry do Vaňkovky, ostatní jdou pro zbylé dvě části šifry. My jsme nejpomalejší, takže kluci stíhají vyzvednout obě části, přijít za námi a ještě mezi tím přijít na řešení. Šifra tentokrát obsahuje odkazy na různé části lidského těla, ať už pomocí obrázků zvířat, ustálených spojení atd. Chvíli trvá, než si uvědomíme, že je to celé odkaz na začátek, kde byly živé figuríny s písmeny na odpovídajících částech těla. Kluci je mají naštěstí všechny nakreslené, nečeká nás tedy cesta zpět k obelisku, ale místo toho na další stanoviště ke kostelu Svatého Jiljího v Komárově.
Třetí šifra
U kostela v Komárově to díky stovkám čelovek vypadá jako na diskotéce, typická TMOU. Další typická věc je, že všechny hospody jsou samozřejmě obsazené. Sedáme se na parkoviště a hledíme na šifru. Je tam hromada geometrických tvarů, pokaždé dva propojené a hlavně jsou všechny v 3D zobrazení. Kluci se na šifru moc netváří a tak to beru jako výzvu ukázat, že taky dneska něco vyluštím. Celé 3D provedení nás ale dost zmate a tak zkoušíme obrazce různě natáčet, kombinovat a trvá pěkně dlouho, než si všimnu tak elementární věci, že každý obrazec má svůj 2D doplněk do celého čtverce. Když se tyto dva zkombinují, je hned jasný význam čar jako grafická písmena, propojení pak udává pořadí čtení. Celé to bylo 3D jen proto, aby nebyly vidět začátky i konce čar a aby nás orgové trochu zmátli (což se docela povedlo). No nic, alespoň jsem něco vyluštil, tak jdeme dál na čtyřku.
Čtvrtá šifra
Po krátkém přesunu rychle nacházíme orga s šifrou u místního pramene Svatého Floriána. Po trochu delším luštění na trojce je ale čtyřka naštěstí hned jasná. Podivné spletence čar mi ihned evokují podobný xkcd komiks s filmovými dějovými liniemi a zvonec na konec je jasný hint na pohádky. Všichni členové týmu se řádně zapotí při vzpomínání na svá dětská léta a dá nám to docela zabrat, než identifikujeme všechny pohádky a vzpomeneme na děj a jména (největším oříškem byly asi jména sedmi trpaslíků). Za půl hodiny je ale hotovo a celý tým se vesele přesouvá na další stanoviště.
Pátá šifra
Po cestě máme štěstí a zrovna vystihneme dobře autobus, ve kterém je neuvěřitelná tlačenice dalších týmů. Chudáci další náhodní cestující, kteří prostě nemají šanci vystoupit nebo nastoupit. Celá masa luštitelů se symbolicky vyhrne v Černovicích před Psychiatrickou léčebnou. Tam nás čeká další šifra, tentokráte klasický text. Mě nic nenapadá a využívám tuto příležitost ke svačině. Zbytek týmu má naštěstí nápadů dost. Dejv s Fredym si hned všimnou podezřele častých výskytů skupin „tele“ a „port“, nápad skákat v textu od tele k portu na sebe nenechá dlouho čekat. Já si mezitím sním svačinu a v klidu sleduji jak se celý tým zapojuje do řešení, které za chvíli máme. Musím se přece šetřit na další šifry. Určitě bude hůř.
Šestá šifra
Další týmová šifra, která nás sama úspěšně navedla k řešení. Prvně hledání společného slovesa, poté mezitajenka s nápovědou na „se“ a „si“ a nakonec grafika. Opět si zaluštil celý tým a já začínám mít divný pocit, že je to všechno zatím podezřele jednoduché a o to horší bude ten nevyhnutelný zákys. Šestku opouštíme asi půl hodiny před půlnocí a zdá se, že se konečně dostaneme do terénu. Příští šifra Stránská skála.
Sedmá šifra
Po mírném bloudění noční krajinou u Národní přírodní památky Stránské skály se tým rozhodne, že nemá smysl, aby jsme nahoru putovali všichni. Tudíž se vydávám s Fredym sám s tím, že šifru zpátky doneseme. Nahoře se nám ale místo papírové šifry pouze naskytne pohled na blikající světla dole pod skálou, ve kterých ihned poznáváme mobilní hru našeho mládí z ultimátního herního přístroje Nokia 3310. Ano, pamětníci jistě uhodnou, jedná se o Snake. No nic, nezbývá než zavolat zbytek týmu nahoru a pustit se rychle do šifrování. Fredy má hned jasno, budeme číst písmena v místě, kde se had prodlužuje, tedy kde něco sežere. Stejně to ale chvíli trvá, protože svítí jen obrys hada, žrádlo a obrysy plánu ne. chvíli po příchodu celého týmu to ale dáme do kupy a můžeme se vydat na další stanoviště směrem na Slatinu.
Osmá šifra
Papírových šifer jsme si dneska očividně už užili dost a tak na osmém stanovišti dostáváme jen podivné elektronické zařízení se čtyřmi tlačítky, displayem a několika radami, abychom se ho určitě nepokoušeli rozdělal, rozbít a nebo rozmontovat. Tyto rady se zatím zdají zbytečné, ale jak se později ukáže, pro více flustrované týmy jsou asi docela na místě. Já jsem se pro začátek zmocnil přístroje, který po zapnutí napsal TMOU a protože čtyři tlačítka mi přišly jako hint na morseovku, začal jsem na nich vyťukávat různé slova, hlavně ale TMOU. Dlouho se nic nedělo, ale po nějaké posloupnosti jsem konečně na obrazovce dostal „ZASOKUSBLIZ“ který jsem ale (protože jsem takový rychlý výstup vůbec nečekal) spatně identifikoval jako „ZAST BUS BLIZ..“. Jelikož jsem navíc nebyl schopen svůj výsledek reprodukovat, byl mi přístroj uzmut zbytkem týmu. Kluci si taky chvíli zkoušeli mačkat a na rozdíl ode mě zkoušeli mačkat více tlačítek najednou, a tak jsme brzy dostali výsledky „HROZNY“ pro současné zmáčknutí čtyř tlačítek a „NIC MOC“ pro zmáčknutí tří. Náhodným klikáním jsme pak ještě dostali „O NECO LEPSI“ a dokonce zase ještě jednou „ZAS O KUS BLIZ“. V tomto momentě (asi po hodině a půl luštění) se ale krabička očividně nějak rozlámala (což jsme ještě nevěděli), a přestala téměř úplně fungovat. To se projevovalo tak, že jsme nebyli schopni spolehlivě reprodukovat už ani naše předchozí výsledky s „HROZNY“ a „NIC MOC“, což samozřejmě spolehlivě zničilo všechny naše předchozí teorie. Asi po třech hodinách nám to nedalo a řekli jsme si, že se budeme muset přesunout někam do tepla, což by mohla být nějaká hospoda ve Slatině. Já jsem ale tou dobou už byl téměř stoprocentně přesvědčený, že je ten krám rozbitý a naštěstí jsem se osmělil jít to zkontrolovat za orgem. Tam jsem se dozvěděl, že mám pravdu a vyfasovali jsme nový přístroj. Vzhledem k tomu, že jsme ale nebyli schopni rozpoznat, které dosavadní závěry o chování přístroje se zakládaly na správném chování a které ne, museli jsme s analýzou po třech hodinách začít v podstatě znovu. Za neustálého klikání jsme došli do Slatiny na náměstí, kde jsme sice nenašli žádnou hospodu, ale našli jsme další šifru. Potěšilo nás, že nebudeme muset jít někam na úplně jinou stranu až to osmičku vyluštíme, ale k řešení šifry nás to nijak neposunulo. Začali jsme tedy úplně od znova s tím, že jsme se tentokrát snažili méně klikat a víc uvažovat, což vedlo k řadě zajímavých zjištění jako třeba: nezáleží na stisknutí tlačítek ale na jejich společném puštění. Text u čtyř tlačítek se zobrazí téměř hned (0.3s), text po puštění tří tlačítek se zobrazí asi za 3.6s, opětovné stisknutí 3 tlačítek během tohoto intervalu původní timer nezruší, ale jakékoli jiná vyzkoušená kombinace ano. Rychlé smáčknutí 4 a 3 tlačítek řadí zprávy do bufferu, takže se vypíšou hned za sebou. Jsou i dva jiné texty „ZAS O KUS BLIZ“ a „O NECO LEPSI“, ale jak je dostat je stále nejasné. Mezitím jsem našli konečně i otevřenou hospodu, takže jsem se přesunuli tam a rozvíjeli teorie o tom, jak je opoždění nápisů proto, že systém čeká na další vstup, který může během tohoto intervalu nějak ovlivnit výstup. Zachránila nás raní krize, kdy se přece jen po pěti a půl hodinách zmenšil zájem týmu o krabičku. Dejv, který si jen tak nějak náhodně ťukal a pak si ji položil před se sebe na stůl, najednou zahlásil, že má „O NECO LEPSI“. Pak se pochlubil tím, že chvíli prostě nic nemačkal a Fredymu to konečně došlo. Po kontrole se zmáčknutím jednoho tlačítka a čekání pár minut na „ZAS O KUS BLIZ“ jsme se konečně v klidu usadili a počkali si na výsledek, který se dostavil sám asi po patnácti minutách.
Devátá šifra
Po šestihodinovém zákyse na osmičce jsem se moc nehrnuli z tepla hospody. Stejně jsme už docela dlouho věděli, že je další šifra jen pár desítek metrů dál, a tak jsme pokračovali v luštění v teple. Musím pochválit orgy, že docela úspěšně střídali lehké a těžké šifry, takže devítka byla spíš oddechovka po velmi náročné osmičce (minimálně pro nás). Na obrázku zoo si tuším Dejv hned všiml podezřele velkého množství schovaných kroužků a Fredy dostal nápad posunout je směrem dolů na kalendář. Kluci pak ještě chtěli vymýšlet něco se svátky, ale mě to přišlo moc překombinované, tak jsem prostě přečetl čísla dnů a bylo to.
Desátá šifra
Opouštíme nonstop ve Slatině a venku už je ráno. Teď by to chtělo rychle vyluštit desítku a ještě se podívat někam dál. Nasedáme do čekajícího autobusu TMOU, který nás zaveze do blízkých Šlapanic. Tam rozbalíme karimatky poblíž Říčky a vrháme se na šifru. Ta obsahuje mřížku s myší a se sýry, na první pohled nic složitého. Přichází ovšem ranní krize, Adam se natáhl, jediný pohyb je občasné otevření očí na kontrolu co se děje kolem. Peťa se snaží, ale i jemu se docela klíží oči. Dejv sice neleží ale chodí kolem a moc neluští. Já mám nápadů dost, jenže, jak u mě bývá u zákysů obvyklé, jsou všechny velmi překombinované a slouží spíše pro pobavení zbytku týmu a odvádění Fredyho od jeho vlastních nápadů, když mi jednu po druhé vyvrací moje teorie. Jediný Fredy byl po celou dobu na stopě správnému řešení v podobě grafické šifry, ale bohužel se mu nepodařilo to celé dotáhnout do konce. Ráno rychle uběhne a nepomůže nám ani přesun do místní cukrárny, tak jsme bohužel kolem jedenácté hodiny nuceni přiznat porážku. Letos to prostě zase neprojdeme!
Každá TMOU má jednu až dvě výrazné šifry, které si budeme pamatovat ještě dlouho a letos to stoprocentně byla ona záhadná černá skříňka a asi had na Stránské skále. Potěšilo mě, že jsme byli schopni černou skříňku vyřešit vědomě a bez haluzení a ani jsem nebyl moc otráven minimálně hodinovým zpozdění, které jsme získali kvůli závadě na našem prvním kusu. Nápad počkat si na řešení je pěkný, ale bylo by lepší, kdyby se řešení zobrazilo po čekání třeba jen třikrát, nebo na minutu. To by odměnilo ty týmy, které si uvědomily správné řešení a schválně si počkaly, a ne jen si daly pauzu (případně to zabalily) a pak prostě vytáhly krabičku z kapsy s řešením. No co už, příště to ale už URČITĚ projdeme.
Další z reportů, který jsem měl téměř napsaný, ale zastavila mě práce na diplomce, tak se k němu vracím s pořádným odstupem až teď na podzim. Práce na diplomkách a obecně snaha o úspěšné ukončení studia, také docela ovlivnila složení týmu. Takže ačkoli je na DNEM potřeba pouze trojčlenný tým, nepodařilo se dát dohromady ani to. Já jsem se měl sice taky učit na státnice, ale jednak nejsem až zas tak moc studijní typ a druhak jsem byl ukolébán tvrzením nejmenovaných pedagogů Ústavu fyzikální elektroniky PřF MUNI, „To už si ani nepamatuju, kdy od státnic někoho vyhodili!“. Tato tvrzení byla sice později v praxi vyvrácena, nicméně naštěstí ne mnou, a tak už si jako novopečený magistr naštěstí nemusím vyčítat, že jsem místo učení šel šifrovat. Zpátky k tématu, sobotního rána dne 25.5. jsem se tedy vypravil do deštivého rána reprezentovat tým Nevíš a jediný další člen týmu byl Fredy (tehdy také ještě bakalář, dnes (podzim 2013) již Bc. et Bc. a pokud toto čtete po roce 2025, tak pravděpodobně již profesor).
Přes opravdu velmi nepříznivé počasí se na startu sešlo značné množství týmů. Většina jich nicméně nešla v nejtěžší kategorii expert, kam jsme se přihlásili s Nevíš. V té byla opravdu velká konkurence, průměrný herní index týmů jsem odhadoval tak na 40. Tak jsem byl od počátku smířen s tím, že budeme zase uzavírat závodní pole. Takže připravit ke startu, pozor, teď.
První šifra
Prší. Otevíráme obálku, která obsahuje barevný útvar a úkol je najít týmy s jinými útvary tak, aby žádná vlastnost útvarů nebyla duplicitní. To se poměrně rychle podaří. Jsme do hromady tuším s Roflcopter, Název týmu a ještě někým, všechno to jsou asi o dost lepší týmy než my. K autobusu už je fronta, ostatní taky nemají problémy. První šifra v autobuse je jednoduchá, stačí správně sledovat cestu a provádět úpravy v mřížce podle toho kudy zrovna projíždíme. Autobus nás vysadí v Soběšicích, ještě chvíli luštíme, protože vychází blbosti, ale pak se ukáže, že jsme jen vynechali několik přejezdů Svitavy. Řešení je na světě a jde se na dvojku.
Druhá šifra
Stále prší. Po krátké epizodě „punkování“ přes les, jak Fredy nazývá zkracování cesty terénem, a poněkud delší snaze o pochopení, jak to ten autor mapy vlastně myslel, když centroval popisky na mapě ne na střed ale doleva, se úspěšně dostáváme na druhé stanoviště. Jsme někde kolem desátého místa, ale na prvního neztrácíme moc. Nacházíme nejbližší smrk, který ještě nestihl propršet, a jdeme luštit. Šifra je naštěstí moc jednoduchá, odkaz na názvy jednotlivých dnů v týdnu je jasný hned a po chvíli zkoumání zjistíme, jak je to se zvýrazněnými písmeny. Trochu času ztratíme úvahou, jestli tam mají opravdu orgové chybu. Usoudíme že ano a vydáváme se na další stanoviště.
Třetí šifra
Překvapivě pořád prší, tak máme motivaci si další šifru hned lupnout a skutečně se daří. Fredy poznává v obrázku karikatury prezidentů a zbytek je opět rutinní práce. Do patnácti minut jsme tak opět na cestě na další stanoviště a to není ještě ani jedenáct. Zdá se, že loňský výkon (zákys na pětce) bychom mohli překonat velmi rychle.
Čtvrtá šifra
Neprší, ale aby nám to nebylo líto, další šifra jsou orientační lodě v lesní školce s mokrou trávou po kolena. Ti, kdo měli dosud boty suché, se tedy připojují ke svým méně šťastným spolušifrovatelům. Součástí šifry je i otázka na pomník, který byl u zadání trojky. Ten jsme samozřejmě ignorovali, takže se opět potvrzuje rčení, že kdo nemá v hlavě musí mít v nohách a já běžím zpátky na trojku. Fredy mezitím získá druhý hint a tak brzy hrajeme s orgy podivnou verzi lodí. Když máme poměrně jasný přehled o jejich umístění, vydáváme se do školky pro řešení. Poloha lodí (částí šifry) se sice poněkud liší od našeho očekávání, ale řešení najdeme stejně a tak se brzy vydáváme na čtyřku. Stále ještě není ani dvanáct, paráda!
Pátá šifra
Už zase prší, ach jo. Zatím jsem všechny šifry dali tak rychle, že jsem ani neměl čas se pořádně najíst a napít. Po zběžném zkontrolování šifry a konstatování, že je potřeba kombinovat řádky odpovídající délky si jdu ulevit k nejbližšímu stromu. Když se vrátím, Fredy už mi ukazuje grafické řešení. Dobře on. Nevýhoda je ta, že všechno jídlo zase vracím do batohu na pozdější využití. Výsledek z loňského ročníku máme překonaný před půl jednou, máme s Fredym dobrou náladu a děláme vtipy, kde byla loni ta chyba. Co Dejve?
Šestá šifra
Prší méně, ale přece. Pátá šifra nás poslala k mostu proti proudu, ale u toho nic není. Vzhledem k tomu, že tam nejsou ani jiné týmy, tak po deseti minutách usoudíme, že to bude asi jiný most a jdeme zkoumat mapu. V mapě skutečně jiný most je, ale je to trochu dál a obtížnějším terénem. Pod správným mostem v suchu sedí org a komentuje cosi o tom, že už tu dlouho nebyl žádný expert. Pořadí mě skutečně udiví, zdá se, že jsme pátí! Ani šestka se neukáže být jako zákysová, princip řešení máme hned, ale samotné řešení, tedy hledání přesmyček, zkracování slov a další operace se ukážou být poměrně časově náročné a tak nám trvá alespoň tři čtvrtě hodiny, než dáme dohromady výsledný „kostel“. Nejbližší kostel je v Babicích a tak se vydáváme na cestu.
Sedmá šifra
Skoro neprší, ale nenecháváme se zmást a radši usedáme pod středu místní hasičárny. Vzpomínáme na Wandu, který je místní a bude určitě smutnit, že vynechal zrovna šifrovačku, co vedla zrovna přes Babice. Čeká nás mírný zákys, ale to zatím ještě nevíme. V šifře jsou podivné tvary, které vzdáleně připomínají obrysy států na mapě, ale úplně nesedí. V tvarech je navíc hromada písmen rozdílných fontů. Po chvíli zkoumání docházíme k názoru, že se opravdu jedná o státy, ale asi v jejich historické podobě. Uspořádáním dostáváme mapu všech okolních států Československa odhadem někdy za první republiky. Další krok je spojení odpovídajících písmen stejného fontu a na středu spojnice doplnění písmene, které je v abecedě mezi. To nám dá řešení „závrt jižně od“. Jenže závrt jižně od čeho? Zkoumání mapy ukáže, že závrtů je kolem Babic asi deset. A tak, protože nás nic lepšího nenapadá, se vydáváme k tomu co je od nás nejvíc na jih. Tak nenajdeme ani šifru, ale hlavně ani závrt, protože tam, kde má podle mapy být, je prostě jen louka a koně. Opakované luštění nenajde chybu a tak si sedáme pod střechu v blízkém JDZ a přemýšlíme co a jak. Až zoufalým zkoumáním mapy, který ten závrt by to tedy mohl být najdeme na mapě památník 10 let ČSR, od kterého je jižně závrt. Ach jo, výborná pátá pozice je v tahu, co už.
Osmá šifra
Už neprší, ale alespoň kape ze stromů a my si užíváme další moment, který alespoň vzdáleně připomíná zákys. Šifra obsahuje mřížku a jejím otáčením hned získáme „panna ne orel“. V mřížce jsou dále i písmena „č“, „ý“, a „ch“, ze kterých by se dalo pěkně udělat českých a i to korun by se tam našlo. Poměrně dlouho tedy hledáme další souvislosti s mincemi, ale pak Fredyho naštěstí napadne otočit mřížku a číst při zrcadlovém otočení. Tam vyjde „zbylých 21“, což je přesně počet písmen, které jsme zatím vůbec nepoužili, z těch pak konečně vyjde řešení. Už jsou skoro čtyři hodiny a protože bychom rádi dali alespoň ještě jednu šifru, rozbíháme se poklusem dál.
Devátá šifra
Ke konci nám orgové naordinovali trochu klouzání na podmáčených svazích místních strží, ale vzhledem k počtu vyluštěných šifer nám to nějak náladu nepokazí. Devítka je další průchodová šifra, co nezabere moc času. Jsme sice trochu zmateni trvající absencí deště a celkově nedostatkem vody za krkem, ale rychle se vzpamatujeme a šifru, která zobrazuje 3D kostku, poměrně rychle vyluštíme. Poslední krok nám sice není úplně jasný a totiž jak máme šest písmen, které jsme získali z krychle 5×5, seřadit pomocí krychle 3×3. Naštěstí není scrablení slov ze šesti písmen nic složitého a po chvíli bádání nad mapou usoudíme, že nejpravděpodobnější příští destinace je Liščí studánka.
Desátá šifra
Do konce zbývá něco méně než půl hodiny a my bychom to strašně rádi došli. K dalšímu stanovišti si tak dáváme docela zběsilý sprint. Všude je navíc mokro, pekelně to klouže a mám docela problémy abych stačil Fredyho ďábelskému tempu. To, jak se později ukázalo, bylo ale způsobeno tím, že cesta byla poměrně hodně z kopce a dle Fredyho vyjádření zpomalit prostě nešlo. U Liščí studánky nacházíme poslední šifru a komentář, že jejím řešením je cílové heslo, které máme odevzdat orgům v cíli, který je na Babickém vlakovém nádraží. Následuje tak poslední sprint k nádraží s tím, že šifru vyluštíme tam. Do cíle dobíháme asi dvanáct minut před koncem a hned se vrháme na luštění. Šifra vypadá jednoduše. Jedná se se o jediný řádek „4902717 : 27 = „. Zkoušíme co vyjde dělením, ale není to nic zajímavého, prostě nějaké divné číslo s hodně desetinnými místy. Pak si nějak všimnu, že by to celé šlo číst jako 49°2717, čímž se naše pozornost upne do úplně špatného směru. Čas bohužel vyprší a orgové už nám jenom sdělí, že to bylo dělení se zbytkem.
Tak škoda, mohla to být první lineární šifrovačka bez nápověd, kterou jsme prošli, ale asi si budeme muset počkat do příště (třeba na TMOU). Já jsem byl nicméně naším výsledkem velmi potěšen a to i vzhledem k tomu, že jsme neměli úplný tým. Díky orgům za hru a zase někdy příště.
Letos jsem reporty ze šifrovaček nějak nezvládal. Na vině byla hlavně diplomka a později i státnice, takže i když jsem si pokaždé našel chvilku k napsání poznámek a něco jsem rozepsal, nijak nebyl vůbec čas to dodělat a hodit na blog. Teď, kdy už mám magisterské studium úspěšně za sebou, tedy nastal konečně čas oprášit staré soubory a celé to publikovat.
NaPALMně 2012 byla jedna z nejlepších šifrovacích her, které jsem za loňský rok absolvoval, takže na letošní ročník jsem se opravdu těšil. Jak už to u časně jarních nebo pozdně podzimních šifrovaček bývá, měl jsem trochu strach z počasí, ale vzhledem k tomu, že jsem většinou stejně rozhodnutý jít i kdyby trakaře padaly, nevěnoval jsem tomu letos velkou pozornost. To ale bohužel neplatilo pro celý zbytek týmu. U reportu ze TMOU jsem psal, že by byla pěkná tradice z neodhlašování na poslední chvíli. Zdá se, že jsem to trochu zakřikl. Adam bohužel viděl počasí a zalekl se. To zbytek týmu na tom byl naštěstí trochu lépe, čili počet členů týmu se tentokrát ustálil na rozumném čísle čtyři. Stálé jádro tvořím já, Fredy a Dejv a čtvrtý účastník byl můj bratr Vašek, který pomalu začíná nahrazovat Neklana, jenž opět přestal komunikovat s okolním světem.
První šifra
Prší. Po pyrotechnickém efektu, který nějak začal hořet i přes nepřízeň počasí, na nic nečekáme a po zběžném prohlédnutí šifry jdeme hned do tepla blízkého občerstvení. Podrobnějším zkoumáním šifry zjišťujeme, že budeme muset skládat a lepit. Většina týmu tedy vytahuje nůžky, Dejv si zatím prohlíží nápovědové šifry. Slepení a složení výsledného hvězdicovitého obrazce nějakou dobu trvá, hospůdka se mezitím zaplní luštícími týmy k prasknutí. Složení nakonec trvalo déle než bychom chtěli a navíc stále pořádně nevíme co dál. Týmovým brainstormingem se ukáže, že objekt má akorát pseudo-vrcholů na celou abecedu, a všechny mají na sobě tři proužky o třech barvách. Fredy tedy navrhuje trojkovou soustavu a zapisuje písmena na vrcholy. Na dalším díle zadání máme řádek písmen a jako logický krom se mi zdá použít hvězdici pro substituci a vždy číst protilehlý vrchol. To skutečně funguje, a tak brzy opouštíme teplo hospůdky u přístaviště a vydáváme se do vytrvalého deště.
Druhá šifra
Stále prší, naštěstí přesun není moc daleko a ještě jsme v Bystrci, v dosahu MHD. Se šifrou si stoupáme pod nejbližší balkon a jdeme luštit na stojáka, protože to jde ráz na ráz. Než si sním bagetu, kluci už mají zjištěno, že trojková soustava kóduje názvy pohádkových postav. Chvíli nevíme co s nimi, k některým postavám je jasná dvojice, třeba Pat a Mat, někde to ale vůbec není zřejmé, někde jsou dokonce trojice. Je mi to sice trochu podezřelé, přece jen už to tu dneska párkrát bylo (a to jsme teprve na druhé šifře), ale navrhuji opět trojkovou soustavu a skutečně, řešení je na světě a my můžeme dál.
Třetí šifra
Další krátký přesun v rámci Bystrce, a po chvíli nacházíme paní orgyni se zadáním. Dokonale náš šokuje otázkou: „Vy jste Nevíš, že?“. Začíná to být vážné. Už chodíme na šifrovačky tak dlouho, že nás lidi začínají poznávat, ale stále pořádně nic nevyluštíme. Co už. Posílám SMS a odpověď nás motivuje, jsme teprve čtrnáctí, tj. polepšení o šest míst. Luštící stanoviště máme zase pod nejbližším balkónem, ale opět tam nepobudeme dlouho. Hodně papírů s barevnými kolečky ve mě evokuje potřebu je na sebe naskládat aby se kolečka překrývala (něco jako třetí šifra na jedenácté TMOU), což se daří a výsledný tvar papírů pak dává řešení ELIOT. Chvíli ještě bádáme, co, případně kdo a kde, je ELIOT, ale dotazy na místní obyvatele a důkladné zkoumání mapy brzy přinesou ovoce. Tak se vydáváme na další stanoviště.
Čtvrtá šifra
Přesun k ranči Eliot se ukáže jako docela velký oříšek. Abychom se vyhnuli přesunu podmáčeným lesem, čekáme schválně na autobus, nicméně někde před rančem asi špatně zahneme a skončíme v naprosto podmáčeném poli. Brodíme se břečkou bahna a sněhu a účastníci týmu postupně hlásí, jak jim začíná téci do bot. První je David s jeho teniskami, po chvíli se hlásí i Vašek a dokonce i Fredymu začínají vlhnout jeho pohory. Já jsem na tom zatím dobře, tak se vydávám dopředu najít schůdnou cestu, což se mi sice po chvíli povede, ale škoda už je napáchána. Konečně se dostáváme k ranči a hledáme šifru. Venku nikde nic, až uvnitř v hospodě v oparu kouře po chvíli nalézáme popíjející orgy. Sedáme ke stolu, objednáváme pití a jde se luštit. Šifra je opravdu podivná, s asi pěti archaicky vypadajícími znaky a které by zřejmě mohly značit nějakou grafickou šifru, kdyby z nich ovšem ta grafika nějak šla udělat. Problém je, že většina z nich si je tvarově neuvěřitelně podobná a prostoru, jak do nich uložit nějakou smysluplnou informaci, je tak málo. Po hodině luštění, při kterém se moc nehneme z místa, dojdeme k názoru, že je čas na nápovědu. David ještě na jedničce vyluštil jednu nápovědovou šifru, tak ji posílám a čekám na odpověď. Odpověď dojde, ale ne úplně taková, jakou bychom čekali, řešení nápovědy je špatně. Celý tým se tedy vrhá do luštění nápověd, ale naštěstí skoro hned odhalím chybu v Dejvově řešení a máme nápovědu, která říká abychom zaplatili a šli. Platíme tedy, ale když nám paní číšnice spolu s účtem nedonese kýžené řešení, tak po delším zamyšlení mě konečně napadne, že symboly jsou z obrázků na mincích. Správné řešení je pak už jen otázkou času. Že skutečně šlo jen o ten nápad, dokazuje jeden z týmů, který přisedá k našemu stolu v momentě kdy začínáme balit, a ještě než balení dokončíme, je možné zaslechnout výkřiky typu „Tohle znám, to je na dvacetikoruně!“. Týmové náladě to moc nepomůže.
Pátá šifra
Definitivně opouštíme civilizaci a roztahujeme celtu na úplně zasněženém poli. Že bude všude tolik sněhu se nám Brňákům ani nezdálo. Začínám pomalu chápat, proč se Vanda tak zdráhal s účastí, přece jen v Babicích měl o aktuální sněhové situaci lepší představu. Pátá šifra nám hned zhurta řekne, že je těžká a také počet týmů okolo tomu docela odpovídá. Kupodivu se stále držíme čela startovního pole, v Eliotu jsme byli desátí, teď jsme jedenáctí, takže o motivaci je postaráno. Stejně jako u minulé šifry, ale nepřichází žádný nápad, který by alespoň vypadal nadějně. Čas utíká, od země jde zima a přestože to vypadá, že v textu šifry je hodně nápověd, nedaří se je nijak použít. David opět vytahuje nápovědové šifry a tentokrát vyluští fyzikální šifru, nad kterou jsem já, fyzik, marně přemýšlel alespoň patnáct minut. Já tentokrát nevyluštím vůbec nic a tak jen sleduji, jak Fredy vyluští další nápovědovou šifru, takže se konečně můžeme vydat dál z našeho dnešního prvního zákysu.
Šestá šifra
Po zahřátí v ranči na čtyřce, přišlo na pětce zase promrznutí, přesun nám všem jen prospěje. Na šestku je to docela daleko, nicméně navigaci usnadňuje jednak turistická značka, ale také vyšlapaná cestička ve sněhu od předchozích týmů. Všude je tak dvacet centimetrů sněhu a začíná se projevovat ranní únava. Vydávám se tedy dopředu pro šifru a po návratu opět rozbalujeme Fredyho celtu na zasněžené zemi. Šifra ale vůbec nejde. David si rozmrazuje nohy ve Fredyho spacáku, Vašek si taky vytahuje svůj a jde spát. Já s Fredym se vrháme na pomocné šifry. Jeden z nejlepších momentů celé šifrovačky nastává za chvíli, když marně nahlas přemýšlíme nad nápovědovou šifrou s písmem, ze kterého jsou vyznačené jen obrysy a polospící Vašek ze spacáku zamumlá něco o tom jestli jsme zkoušeli invertovat významy slov. Nezkoušeli a funguje to! Vašek pokračuje ve spánku a my zkoumáme příchozí nápovědu, která nám ale vůbec nepomohla. Rádi bychom dali dead, ale není jak, tak hrr na další nápovědové šifry. Já jsem zatím nápovědy moc neluštil, tak se nechám od Fredyho seznámit s tím, co už bylo všechno vyzkoušeno. Jeden z údajně nefungujících nápadů mi ovšem přijde tak pěkný, že ho prostě musím zkusit znovu a ukazuje se, že byl správně, jen byla chyba v provedení. Můžeme tak dát dead, z čehož nemá moc velkou radost Vašek, který musí vylézt z teplého spacáku, a jít dál.
Sedmá šifra
Je už ráno, když nacházíme sedmou šifru a začínají se objevovat názory, že bychom to možná mohli zabalit. Hodilo by se to teď rychle vyluštit a jít dál. Sedmička opravdu vypadá ze začátku nadějně. Třiadvacet obrázků, šest s podivným okrajem a všechny mají jeden okraj barevný. Kombinací šesti podivných získáme tři obyčejné, kde výsledný obrázek je jejich společná asociace a barvy se skládají. Teď máme dvacet obrázků, které jdou složit do dvojic vždy podle stejné barvy. Není ale úplně jasné, jak teď poskládat dvojice a jak to celé přečíst. Chvíli se zdá, že by dvojice šly poskládat opět podle asociací, některé jdou docela pěkné, třeba kosmonaut a tenisová raketa, ale jinak toho už moc nevymyslíme a tak po chvíli asociace zmítáme s tím, že už jsme je použili při skládání šesti obrázků s divným okrajem, a že by je orgové určitě udělali víc jasné. Máme ještě docela dost nápadů, třeba s polohou v původní mřížce, s natočením jednotlivých obrázků do různých úhlopříček – semafor a další, ale nic nevychází. Nápovědové šifry nejsou o nic lepší, a tak, když Dejv kolem osmé hodiny hlásí, že už vůbec necítí nohy a rád by šel někam do civilizace, nenarazí na velký odpor a celý tým se vydává směr Bystrc. Než dojdeme k přehradě, je už trochu tepleji a všichni mírně rozmrznou. Dáváme proto poslední zoufalý pokus o vyluštění čehokoli (asi dvacet metrů od místa kde jsme luštili jedničku). Nic to ale nepomůže a tak se kolem jedenácté hodiny rozcházíme domů.
Ačkoliv je nezanedbatelná korelace mezi týmovým umístěním na šifrovačce a celkovou spokojeností, zažil jsem hodně zákysů na šifrách u kterých jsem si poté stejně říkal, že byly moc pěkné. To ale nebyl případ letošní NaPALMně. Nebyli jsme spokojení hlavně se sedmou šifrou, kde asociace nebyly opravdu moc jasné (poslanci a otužilci = imunita WTF?), a nadměrným používáním barev, z nichž některé nebyly ve světle čelovek vždy moc dobře rozeznatelné. Loni se mi na NaPALMně líbily opravdu asi všechny šifry (i ty které jsme dedovali), letos to bylo o trochu horší, nicméně po zimním šifrovací půstu se stejně jednalo o vítané rozptýlení.
Za minulý rok, jsem toho na počítači moc nenahrál. Nebylo to ani proto, že bych neměl čas nebo chuť, s tím by asi zase nebyl takový problém. Spíš se stalo to, že mě po dlouhé době nezaujala žádná nová hra, ačkoli jsem si jich loni koupil dost.
Skyrim
Hodně vychvalované RPG, nástupce Oblivionu, který mě stejně jako Oblivion zaujal dokonalou grafikou, obrovským světem a zajímavýmy herními mechanismy. Stejně jako Oblivion má totiž jednu výraznou chybu (alespoň u RPG) a to absenci dobrého příběhu. Přesto jsem pár dní fascinovaně chodil horami a údolími, prozkoumával jeskyně, plížil se kolem nepřátel, ale poměrně brzy se věčné hory a tundra okoukaly a jelikož Skyrim nic jiného nenabízí, rychle mě to celé omrzelo. Jako další nevýhody musím zmínit velmi konzoloidním ovládání a jedny z nejmizernějších dialogů a dialogového systému široko daleko. U dialogů se na chvíli zastavím, protože jsou vlastně úplně zbytečné. Systém plnění úkolů vám totiž pokaždé po přijetí úkolu dá waypoint, kam přijdete a/nebo prozkoumáte a/nebo zabijete monstra a/nebo jdete k dalšímu waypointu. Číst jakýkoli rozhovor tudíž úplně postrádá smysl, informace vám k ničemu nejsou, protože waypointový systém všechno udělá za vás a jako bonus 90% všech rozhovorových linií skončí stejně. Pokud ale celou hru pojmete jako RPG sandbox, kde ignorujete většinu questů a jen si užíváte obrovský svět s dokonalou scenérií, pak je Skyrim jasná volba.
Diablo III
Zklamání roku! Nechápu pořádně, co se stalo. Nové Diablo je svižné, akčnější než dvojka, odladěné a i graficky se mi styl Diabla moc líbil (rozuměj Blizardovská grafika, tj. hodně surrealistických teplých pastelových barev). Začal jsem s barbarem, poměrně rychle jsem se dostal na level 30 a tam jsem skončil. Proč? To netuším, prostě se mi dál hrát nechtělo. Veškerá návykovost dvojky, u které jsem strávil stovky hodin byla pryč. Z velké části za to může levelový systém, takže místo toho, že se těšíte na každý další level, abyste si dali další bodík do vámi zvoleného vypiplaného skilu, tak jen znuděně čekáte, jaký skill vám zase Blizzard odemkne. Zkusil jsme po barbarovi i hardcore demon huntera, ale víc než dalších pár hodin mě to stejně do hratelnosti nepřidalo… až potom jsem si uvědomil, že Diablo III je vlastně moc lehké. Když řeknu lehké, tím ale nemyslím, že by třeba monstra byla moc lehká na zabití, nebo celková obtížnost byla špatně nastavená. Spíš tím myslím, že hra moc odpouští chyby. Faktorů je víc. Nejvíc mi asi (a hlavně na hardcore) chybělo PvP. Hutné napětí ze dvojky, kdy se člověk připojil s hardcore postavou do Baalrunu se sedmi dalšími neznámými lidmi, z nichž kdokoli mohl v kterýkoli moment vyhlásit hostilitu a o pár vteřin později bylo po postavě, pokud hráč nestihl dostatečně rychle Esc + šipka nahoru + Enter (rozuměj Save & Exit). Další věc, ve které Diablo II neodpouštělo byla volba skilů. Skill buildy které na nízkých levelech vypadaly jako velmi silné, někdy přestaly zvládat už na nightmare, natožpak na hell a útratu každého skill pointu bylo potřeba pořádně zvážit. Toho přinášelo obrovskou rozmanitost mezi postavami, která se z trojky docela ztratila. Navíc i smrt hardcore postavy byla vlastně jen příležitost rozjet nový a ještě lepší build. Kromě toho mi nejde do hlavy, že Blizzard, kterému se podařilo do světa Starcraftu i Warcraftu zasadit úžasné příběhy, ve kterých nepřeskočíte jediný dialog či ingame filmeček, nesvede to stejné u Diabla. Přitom RPG žánr je na příběhu závislý mnohem více než realtime strategie.
Civilization 5
Vyšla sice už v roce 2012, ale já jsem se k téhle tahové strategii dostal až loni. Stejně jako u Diabla má na první pohled vše potřebné. Fungující léty otestovaný systém, pěknou grafiku, relativně hodně možností, dlouhou hratelnost. Opět se nicméně ukázalo, že s tou dlouhou hratelností to není tak úplně pravda. Jako ve všech starších verzích, i v Civ5 můžete vyhrát hru asi pěti způsoby. Kromě očividného pobití všeho okolo se dá vyhrát i diplomaticky, věděcky, kulturně atd. Nevýhoda je, že víceméně jediný opravdu fungující způsob je ten vojenský. Můžete sice vyvíjet technologie nebo kulturu o stošest, ale pokaždé nastane okamžik kdy vám soused vyhlásí válku a stejně musíte začít stavět armádu a porazit ho, jinak on porazí vás. Výzkum pak má jen význam, že máte lepší jednotky než protivník. Po pár hrách jsem toho proto také nechal.
EVE Online
Přestože EVE je už poměrně stará záležitost, stále je to hra, u které jsem asi loni strávil nejvíc času. MMORPG nevídané velikosti, sandbox s neskutečnou volností, herní systém, kdy člověk za svoje chyby platí a může přijít o všechno, loď + moduly (rozuměj equip) i o postavu (rozuměj skily a levely) pokud není dostatečně obratný, opatrný a pozorný. Nevýhodou je neskutečná složitost (i po cca roce a půl příležitostného hraní stále neznám mechanismy minimálně poloviny hry) a jako u všech online her i větší časová náročnost, která je způsobena hlavně tím, že pro pořádný herní zážitek musíte kooperovat a lidmi kolem.
Když to celé shrnu a podtrhnu, je bohužel směr vývoje současných her jasný. Hodně grafických vymožeností, jednoduché ovládání, nenáročná hratelnost, pokud možno aby nešlo nic pokazit a hráč nebyl moc potrestán za svoje případné chyby.
Tohle mě nebaví! Já chci hry:
– kde mě nikdo nevodí za ručičku
– kde špatné rozhodnutí mají fatální následky (třeba že hra nejde poté vůbec dohrát)
– kde jsou hádanky, nad kterými člověk stráví více než deset vteřin času
– kde musí člověk číst dialogy aby se vůbec posunul dál
– které mají příběh natolik dobrý, že kvůli němu člověk vypíná počítač v 6 ráno a odpustí i třeba nějaké další chybky
– kde v PvP vyhrává ten lepší a ne ten s lepší výbavou
Vyjde nějaká taková hra v roce 2013? Těším se na Starcraft 2: Heart of the Swarm a možná na Wasteland 2, tak uvidíme.
Podivná šifrovačka s ještě podivnějším jménem v Blansku.
Po TMOU jsem si už nějak myslel, že mám letos šifrování (a psaní reportů) za sebou. Když se mi tedy jedno odpoledne přišla SMS od mé vedoucí diplomky Lenky, čekal jsem nějaký školní/pracovní problém, jako třeba proč mi stále vychází podivné vodíkové koncentrace v DLC vrstvách, nebo něco podobného. Naštěstí zpráva obsahovala pouze dotaz, jestli nechci jít v pátek s jejím týmem Kancl na šifrovačku. O Megbolondulu jsem do té doby neměl ani tušení, tak jsem byl příjemně překvapen a s účastí jsem souhlasil. Shodou okolností se mi den poté ozval Fredy, že se dal zase dohromady s Vojtou z Chlíftýmu, jdou na Megbolondul a potřebují další lidi do týmu. Jelikož jsem ale již přislíbil účast na Lence, musel jsem Fredyho odmítnout. Zdá se nicméně, že začínám mít pověst člověka, co občas i něco vyluští, nebo alespoň hned neusne. Po osmnácti šifrovačkách už bylo asi načase.
V pátek jako obvykle celý den sleduji počasí, které je kupodivu velmi rozumné. Sice pod mrakem a mírně poprchává, ale přesto je víc teplo než na TMOU, která byla skoro o měsíc dříve. Do Blanska jedeme Lenčiným autem a přes Yetiho varování, že zácpa je téměř jistá, se na místo dostáváme včas. Lidí je tu dost. Přestože se Megbolondul tváří jako regionální šifrovačka a je poměrně těžké ji najít, poznávám dost známých (a slavných týmů). Jdu pozdravit kamarády a potkávám i Fredyho s Vojtou a Helčou. Po dotazu na název týmu se dozvídám, že jdou za Nevíš, protože kdyby byli Chlíftým, tak by prý byli moc pod tlakem na umístění. Fredy si ze mě dělá legraci, že jsem přešel k lepší konkurenci a že pokud Nevíš skončí líp jak Kancl, tak se konečně ukáže, že jsem to vlastně já, kdo to Nevíš pokaždé kazí. Tak abych to nakonec náhodou nebyl já, kdo bude pod tlakem.
První šifra
Všichni jsme nahnání do místnosti s projektorem a orgové začínají promítat obrázky. Poměrně rychle si uvědomíme, že se jedná o narážky na slavné osobnosti a zdá se, že jejich ulice v Blansku skutečně existují. Jediné co nesedí je poslední obrázek, ale po chvíli usoudíme, že se asi jedná o upřesnítko. Máme tedy čtyři lokace a každý běží pro část šifry. Po sesbírání všech částí téměř hned pomocí symbolů přečteme Dům dětí a mládeže. Poslední slovo nám není moc jasné, ale i tak se vydáme na místo určení, kde je v obrovské muchomůrce schována další šifra.
Druhá šifra
Sedíme u DDM na schodech a koukáme na druhou šifru. Ta obsahuje docela dlouhý text, rozdělený na odstavce, který ale vůbec nedává smysl. Yeti si rychle všímá, že šifra obsahuje schované názvy čísel. Projitím celé šifry zjistíme, že každá věta obsahuje právě dvě a jsou po sobě jdoucí. Snažím se taky zapojit a tak hrdě hlásím, že první písmena odstavců jsou velmi podezřelé. Z cca 20 je asi 8 samohlásek a zbytek jsou samé pěkné souhlásky. Navíc začátky vět jsou poměrně kostrbaté, třeba zbytečné A a nebo jméno Elvíra. Idea by byla, nějak text seřadit podle čísel, a číst první písmena. To ale nic nepřináší. Zkoušíme další možnosti, ale řešení nikde. Navíc některé odstavce obsahují zdánlivě zcela zbytečné věty na konci ve kterých nejsou žádná schovaná čísla a tudíž by naší metodou byly zcela zbytečné. Po velmi rychle vyluštěné jedničce jsme trochu zklamaní, sedíme nad šifrou už asi dvě hodiny a pořád nic. Já si všímám, že některé věty obsahují zcela jasné narážky na hospodu a tak, protože je většina týmu hladová a zmrzlá, se tam přesouváme. Po cestě ještě zkoušíme další možnosti a já přijdu z teorií, že bychom mohli vzít další číslo z posloupnosti a něco s ním udělat, ale dál to už nerozvádím. V hospodě si objednáme a Petr nyní poměrně rychle přijde na řešení. Vzít další číslo z posloupnosti a číst tolikáté písmeno v odstavci. Hm, tak tohle bylo podivné, šifra obsahovala milion náznaků, které nikam nevedly. Pomalu si začínám uvědomovat, že Megbolondul je prostě jiná šifrovačka.
Třetí šifra
Jelikož nám zrovna přinesli pití a třetí šifra není daleko, beru mapu a běžím pro zadání. Zbytek týmu v klidu popíjí své nápoje. Šifra je to podivná, jsou v ní jen nějaké obrázky listí stromů. Snažíme se je pojmenovat, což nám kupodivu docela jde. Dub, buk, lípa, akát, jsou všechny poměrně jasné, jedna z nápověd nám říká, že nemáme lézt ani na jírovec, ani na ořešák, tudíž upřesňuje další názvy. Trochu problém je, že některé zaběhlé názvy jsou rodové jména, některé druhové, ale snad to nebude hrát roli. Některé obrázky obsahují navíc jen půlka listů, někde jsou překryté. Zkoušíme různě sčítat první písmena podle počtu lístků ve složených listech, zkoumáme polohy stopek, celkové rozmístění, ale nikam to nevede. V hospodě pouští hodně nahlas hudbu, luštící prostředí to tudíž není moc ideální. Po hodině luštění proto opět dojdeme ke shodě, že je na čase změnit lokalitu. Yeti tvrdí, že je vedle klidná kavárna. To je sice pravda, nicméně je tam plno. Chvíli luštíme venku a pak opět přemýšlíme nad přesunem do dalšího nonstopu. Zrovna se rozhodujeme, do kterého vlezeme, když Petr opět přijde na řešení. Celou dobu to byla Morseovka na slabiky, jediná nevýhoda bylo to, že druhé písmeno bylo Q, které vyšlo z dvou a půl lipových překrytých lístků. Jinak ale pěkná šifra,
Čtvrtá šifra
Squash nádraží, tak znělo řešení trojky. Orgové nás v nápovědě varovali, že nejsou dobrá a špatná písmena, jen méně častá. Zpětným pohledem soudím, že to ale moc nepomohlo, možná spíš víc zmátlo na šifrách, kterých se to netýkalo. Přesouváme se tedy k nádraží a nacházíme šifru. Ta obsahuje obrázek autobusu a tabulku a čísly, které podezřele připomínají čísla autobusových linek. Tabulka má navíc podivné okraje, ty zase připomínají Polský kříž. První teorie je, že to bude ten kříž a s tím, že číslo linky bude určovat jednu ze tří pozic v mřížce. Když selže rychlý pohled na síť MHD, zkoušíme psát všechny (3) možnosti a kombinovat z nich. Ani s velkou dávkou fantazie ale nic nevychází, musíme být proto na špatné stopě. Některé čísla navíc jako linky vůbec neexistují. Opět se přesouváme do tepla, tentokrát do místní pizzerie a dáváme si jídlo a pití. Když selžou všechny rozumné nápady, zkoušíme stále šílenější. Já se snažím udělat nějaké grafy a statistiky číslic na jednotlivých místech a hledat nějaké zajímavé souvislosti, případně nějakou grafiku. Vypadá to pěkně, ale nic z toho. Zbytek týmu stále zkouší teorie s autobusovými linkami, ale taky se nikam nehnou. Pizzerie zavírá a my se přesouváme do nádražního nonstopu. Tam už jen v podstatě přečkáme poslední hodiny do konce šifrovačky. Ach jo.
Nakonec se ukázalo, že čtverka šla řešit pomocí mapy, kterou nám orgové dali. Mapu jsme sice zkoušeli používat, ale ne tím správným způsobem. Většina týmu je mírně zklamána, přece jen jsou asi zvyklí na lepší umístění. Já jsem zvyklý končit v polovině, tudíž to moc neřeším. Nu co, akorát se mi bude Fredy smát, že jsem brzda. Nějak se nám ani nechce do cíle, podívat se na zbytek šifer, tak jen nasedáme do auta a jede se domů.
Ne nadarmo znamená Megbolondul v maďarštině zbláznit se a má pověst nejhorší šifrovací hry široko daleko (což jsem se naštěstí dozvěděl až po hře). Třeba dvojka obsahovala nejvíc falešných stop, šumu a matoucích věcí ze všech šifer co jsem kdy luštil. Možná z toho plyne nějaké šifrovací poučení, ale pokud ano, tak je zašifrováno opravdu dokonale. Ještě jedna věc nakonec, která mě pobavila. Ukázalo se, že Nevíš s Fredym, Helčou a Ojinem skončili právě na matoucí dvojce a tudíž jsem dopadl lépe. Tak jestli to nakonec nebude Fredy, kdo je v Nevíš ta brzda… Uvidíme na Palapeli, nebo někde jinde.
Poslední zápis z tohoto roku je z nejstarší a pravděpodobně nejznámější české šifrovačky TMOU. Pro tým Nevíš se jednalo o vyvrcholení celé šifrovací sezóny a jako taková TMOU vůbec nezklamala, hlavně proto, že nám, přesně jak orgové slibovali, pořádně zamotala hlavy.
Příprava na TMOU pro nás začala už někdy v září. Jako jedna z mála šifrovaček má totiž TMOU i kvalifikaci (to je způsobeno obrovským zájmem), takže jsme před samotnou hrou absolvovali jednak kvalifikaci a také souboj o divoké karty. Souboj o divoké karty byl hodně zajímavý, netradičně se totiž konal před kvalifikací v momentě, kdy neměl nikdo místo jisté, a proto se ho účastnila většina týmů. Při hádání, jak odpoví většina týmů na otázky, obrázky a zapeklité dotazy jsme se hodně pobavili. Trochu škoda, že se potom věci z divokých karet nějak víc nevyužily ve hře (tedy alespoň v té části, do které jsme se dostali). Kvalifikace poté nijak nepotěšila ani neurazila, snad jsme se jen dozvěděli, že i koncové šifry z kvalifikace nemusejí být těžké, jen to prostě chce ten nápad. Kvalifikovali jsme se někde kolem stého místa (zlepšení oproti minulým dvěma ročníkům, kdy jsme to pokaždé zvládli tak tak) a dokonce i v divokých kartách jsme se umístili dobře (kdyby nevyšla kvalifikace, dostali bychom se do hry i takto).
Samostatnou kapitolu by si jako obvykle žádal i popis hledání náhradníka, kde by hlavním aktérem byl, taky jako obvykle, Neklan, ale jelikož se celá situace začíná trochu opakovat, shrnu to jen na to, že tentokrát s jádrem týmu Nevíš, tedy já (Paulie), Fredy, Dejv a Wanda, šla Davidova spolužačka z biologie Bára.
Start hry taky probíhal zcela standardně. K zaběhlým zvykům patřilo, že Wanda dojel pozdě a navíc těsně předtím obvolával půlku týmu, jestli by mu někdo nevzal rukavice a šálu. Některé tradice se holt musí dodržovat, i když polobotky a tašku přes rameno s notebookem tentokrát neměl, škoda. Úspěchem naopak bylo, že nikdo na poslední chvíli účast neodřekl (pro zbytek týmu: z tohohle by taky byla pěkná tradice). Sešli jsme se tedy všichni na Riviéře a Hra začíná.
První šifra
Po tradiční hymně vytahujeme šifru z obálky a jde se luštit. Je teprve pět hodin, ale už je řádná tma a zima. To nám to pěkně začíná. V šifře je nějaká vystřihovací skládačka a čtyři pomocné šifry. S Wandou jdeme pro dvě pomocné šifry, Fredy s Davem jdou pro další dvě, Bára mezitím zkoumá hlavní šifru. Vyzvedneme první pomocnou a poměrně rychle vyluštím druhou zvukovou, pak jdeme zpátky k Báře. Já se naplno vrhám do luštění hlavní šifry, zbytek týmu mi pomáhá případně dolušťuje pomocné šifry. Na těch je postup, jak se má skládačka skládat. Stejně ale trvá docela dlouho, než se mi podaří celou věc složit a přehýbat podle zadání. Co ale teď? Na skládačce jsou nakresleny myši, sýry a spousta čar. Když se skládačka dobře složí, existuje spojitá cesta od myši k sýru. Nějakou metodou pokus omyl najdeme dvě cesty, které nám nakonec s trochou doplňování dají Červený kopec rozcestník. Celé to zabralo asi dvě hodiny, hlavní ztráta byla na pomocných šifrách a na tom, že mi trvalo, než jsem se alespoň trochu naučil, jak skládat celou hádanku. Kolem to nicméně stále vypadá jako o dušičkách na hřbitově, dost týmů tu stále je. Paráda, zatím nejsme poslední.
Druhá šifra
Poměrně dlouhý přesun na druhou šifru, probíhá v pohodě, jedná se o relativní střed Brna, kde se pořád vyznáme. TMOU dává tušit první nelineárnost, když několik týmů poněkud podivně zahýbá úplně jinam, ale zdá se, že se prostě jen moc nevyznají, tak tomu nevěnujeme pozornost. Šifra je nějaký zápis telefonního automatu, rady pro bezradné dívky, je ale hodně přeházený a vůbec nedává smysl. Rychle si všímám, že odpovědi odpovídají klávesnici na telefonu a mohly by třeba mapovat na klávesnici nějakou podivnou novou abecedu. Tomu by odpovídalo i to, že často jsou za sebou dvě stejná čísla, to by odpovídalo dvojitým kliknutím. Nic ale nevychází. Celá teorie jde do háje, když si Fredy všimne, že věty jsou seřazené podle abecedy. Navíc je v šifře hromada vět, které se zdají, že nemohou mít pro šifru skoro žádný význam, snad jsou jen do počtu, aby v šifře byla kompletní databáze telefonního robota. Čas moc rychle ubíhá a my stále nemůžeme na nic přijít. Chtělo by to nějak všechno seřadit, ale nějak nemůžeme najít ten správný způsob. Máme první zákys už na druhé šifře a Dejv se snaží pozvednou morálku týmu tím, že jen tak náhodně vymýšlí telefonní hovory o bezradných dívkách, co šly do sklepa, pak za hospodským a nakonec do porodnice. Já se ho snažím trumfnout a tak se mi podaří najít v textu milion narážek na pohádku o Červené Karkulce. Sdělím to ostatním, aby se taky mohli zasmát, ale naprosto nečekaně se ukáže, že: „Ty vole, ta Červená Karkulka tam fakt je!“ Seřazení příběhu je pak otázka chvilky. Bohužel jsme se ale na šifře zdrželi skoro na čtyři hodiny. Byla to ale na druhou stranu dobrá ukázka toho, že občas se opravdu vyplatí zkoušet největší blbosti co člověka napadnou. Dobře Dejve.
Třetí šifra
Přesouváme se z červeného kopce k Letohrádku mitrovských. Tam nás čeká pexeso TMOU. Je to jednoduchá šifra, kterou vyluštíme za pár minut, stačí poskládat pexeso do mřížky, spojit stejné ročníky a číst písmena. Pexeso je nicméně povedené, tak zavzpomínáme na minulé TMOU.
Čtvrtá šifra
Přesouváme se k Anthroposu. Ačkoli normálně na šifrovačkách moc neběháme, chceme trochu nahnat zpoždění a tak s Fredym běžíme dopředu pro šifru. U Anthroposu dostáváme šifru s podivným spletencem cest, několika křižovatkami a názvem transformace. Každá cesta očividně někam vede a podle toho se bude řadit zpráva, ale co na křižovatkách? Trochu na scestí nás zavede plán linek MHD, který jsme dostali na začátku a který šifra podezřele připomíná, ale nějak nás nenapadá, jak to zkombinovat, tak ho naštěstí zavrhneme. Na každou křižovatku vede osm cest, což by snad mohlo odpovídat semaforu. Pak si všimnu, že navigace křižovatkami bude probíhat podle písmen, které jsou u každé cesty, respektive podle jejich semaforové podoby. Tak navigujeme přes celé bludiště a dole vyjde poněkud divná mezitajenka o prázdných místech. Prázdná místa jsou nepoužité cesty u křižovatek, když je přečteme jako semafor, dostáváme tajenku Riviéra!
Pátá šifra (první šifra pokus číslo 2)
OK, hrozba nelineárního prvku asi nebyla vůbec bezpředmětná, ještě ale vůbec netušíme, jak moc nelineární to celé bude. Běžím dopředu na Riviéru pro šifru a jsem dost vyděšený, když mi orgové předají dvě kopie první šifry. Vytáhneme naši starou jedničku a porovnáváme, šifry jsou úplně stejné. Napadne nás, že třeba teď dostaneme jiné nápovědy na skládání, ale po oběhnutí stanovišť bohužel konstatuji, že nápovědy jsou také totožné. Budeme tedy muset asi nějak z šifry vydolovat druhém řešení. Po asi půl hodině různého přeskládání se nám to opravdu povede, mám sice stále pocit, že šifře úplně nerozumíme, ale „kamenný vrch jez“ se nám líbí, tak vyrážíme na další šifru.
Šestá šifra
Jdeme po podobné cestě jako na dvojku a konečně začínáme chápat, proč půlka týmů odbočovala někam jinam. Já si, dnes už jako obvykle, vyběhnu na kopec pro šifru, zbytek týmu čeká dole. Šifra obsahuje 26 skupin slov, které si vyloženě říkají o nějaké asociace, ideálně podobného znění. Něž ale přijdeme na přesný způsob, chvíli to trvá. Například na řádku s „karetní mexická měna“ jsme se dostali přes kartel na peso až nakonec ke správnému pexesu. Já se do překladu moc nezapojuji, na hraní se slovíčky moc nejsem, zbytek týmu ale luští usilovně. Za chvíli máme skoro všechny a já si všímám, že slabiky z dvojice vedlejších očíslovaných slov dávají dohromady vždy jedno slovo z jiného řádku. Přečtení je pak dílem chvilky. Celý tým má dobrou náladu a luští všichni, jen tak dál.
Sedmá šifra
Přesouváme se jen asi o půl kilometru na sever k lesnímu pomníku, u kterého nás čeká nová šifra. S klasickým papírovým zadáním dostaneme tentokrát i dva drátky. Na první pohled vypadají úplně obyčejně, tak z nich zkouším vytvářet nějaké tvary, které jsou nakresleny na papírovém zadání. Tam je zároveň i hromada lokací, kam bychom mohli jít, a spousta různých nápověd, co máme a nemáme dělat. Trochu nás zmate fakt, že šifra je v jednom místě propíchnutá, ale pokusy s drátkem nikam nevedou, a navíc není stále jasné, jaký drátek složit. Fredy si ale naštěstí brzo všimne, že v textu jsou narážky na speciální vybavení a vládnoucí prsten, a tak, i když tomu nikdo moc nevěří, vytahuji svíčku a strkám drát do plamene. Ten se nečekaně zkroutí do jednoho ze tvarů a řešením je tedy místo na řádku, kde se onen tvar vyskytuje. Drát s tvarovou pamětí byl dokonalý, orgové si jako vždy s přípravou vyhráli.
Osmá šifra poprvé (čtvrtá šifra podruhé)
Sedmá šifra nás zavádí zase k Anthroposu. Opět doufám, že dostaneme novou šifru, ale ne, dostáváme jen novou kopii spletence čtyřky. Z té už jsme dnes jednou vyluštili Riviéru, tak nás napadá, že asi budeme muset zase na riviéru luštit jedničku, ta totiž vypadá, že by klidně ještě jedno řešení schovávat mohla. Rychlým pohledem opravdu v nové čtyřce nic nenalezneme, tak se Fredy a Wandou vydávají na riviéru. Po chvílí se ale vracejí s prázdnou, že prý už nic nového nedostali.
První (pátá) šifra potřetí
Já se mezitím stejně opět pouštím do luštění flexagonu z jedničky. Ten totiž obsahuje ještě spoustu pěkných písmen, které by se daly použít. Snažím se tedy přijít na to, jestli by nebylo možné ještě jiné řešení. Dejv mi pomáhá, zbytek týmu je na tom hůře. Bára vytáhla spacák a regulérně spí. Wandovi je zima a Fredy má sice otevřené oči, ale jen na škvíry, kterými by se neprotáhl ani drát z minulé šifry. Čas nějak moc rychle utíká a já se stávám pomalu expert na skládání jedničky. Brzo se ukáže, že jsme předtím měli docela haluz, když nám vyšly zrovna části, co dávají stejné řešení, protože jsme flexagon otáčeli a skládali víceméně metodou pokus omyl. Až skoro nad ránem se naučím celý obrazec pořádně převracet. S Dejvem dokážeme, že řešení jedničky podle nápovědových šifer jsou skutečně jen dvě, ale problém je v tom, že obrazec do stejného šesti-úhelníkového tvaru jde složit i jinak, sice ne přesně podle návodu, ale jde to. Dejv se opět přepíná do pseudohaluzícího módu, ze zbývajících písmen skládá různé kombinace a hledá v mapě. Vychází toho dost, hlavně proto, že písmena i jejich posloupnosti jsou celkem pěkné, ale nic není úplně přesné a hlavně se k žádnému takto získanému řešení nejde dostat zpětně skládáním. Asi kolem sedmé hodiny ranní konečně usoudíme, že třetí řešení tam prostě není!
Osmá šifra podruhé
Nastává problém, co dál. Pořádně nevíme co máme luštit a není zcela jasné jestli už tedy máme tu čtyřku vyluštěnou, nebo tam ještě je druhé (jiné) řešení. Někdo, tuším Wanda, vytáhne kartu upřesnítek a začínáme je podrobněji zkoumat. Ukazuje se, že jsou napsané tak, aby seděli na oba dva možné začátky, tj. i na Červený kopec i na Kamenný vrch. Zkoumáme upřesnítko u osmé šifry, píše se tam 200m na východ. To je ale strašně široký pojem, protože Riviéra je pořádně velká, nicméně kluci byli zatím jen ze strany od řeky a tam nic nebylo. Ještě nás napadne, že zkusíme hledat 200 metrů na východ od hlavního vchodu, což by vycházelo někde na okraj výstaviště. Je mi zima, tak se dobrovolně hlásím jako průzkumník, a s Wandou se rozběhneme to tam prohledat. Nacházíme hromadu týmů, ale šifra nikde. Navíc je už světlo a nějak nejde si nevšimnout, že většina jich luští transformaci. Ještě chvíli hledáme, ale pak se zase poklusem vracíme k jádru týmu. To na tom není vůbec dobře. Dejv jakžtakž luští, Bára se sice vzbudila, ale stále je zamotaná ve spacáku a moc nekomunikuje a Fredy se sice s rozedněním trochu vzpamatoval, ale také není ve své klasické formě. Já s Wandou na tom taky nejsme dvakrát nejlíp, ale alespoň jsme se zahřáli proběhnutím k Riviéře. Máme pár nových nápadů na transformaci, ale nic z toho.
Druhá šifra pokus číslo 2
Jsme tak beznadějně zamotáni, že ze zoufalství zkoumáme i ostatní šifry, jestli by se z nich nedalo vydolovat nějaké jiné řešení. Nedalo! Jediná šifra, která připadá v úvahu je Červená Karkulka, kde by snad šla poskládat i nějaká jiná pohádka, chtělo by to ale moc fantazie a haluzení a tak toho po chvíli necháme a vracíme se k osmičce.
Stále (teď už výhradně) osmá šifra
Jelikož nám s Wandou výlet k Rivieře pomohl, rozhodneme se po chvíli, že se tam přesuneme s celým týmem. Úplně se mi nelíbí symbolika toho, že možná definitivně skončíme pár metrů od startu, ale co už, třeba tam alespoň bude tepleji. Tepleji tam není, většina týmů už je taky pryč, ani na druhý pokus šifru nenajdeme a navíc nám jeden náhodný tým jen tak sdělí, že prý volali orgům a řešením osmičky určitě není Riviéra. Wanda toho už má dost a opouští nás. Bára se trochu probrala a tak se zmobilizujeme k poslednímu zoufalému luštícímu brainstormingu. Snažíme se vžít do role orgů a přemýšlíme, jak schovat do šifry dvě řešení. Na rozdíl od jedničky zde ale není jedno, v jakém pořadí řešení dostaneme, prvně musíme najít Riviéru a až potom můžeme dostat něco jiného. Z toho vydedukujeme, že pro jakékoli jiné řešení musíme použít klíč Riviéra a další zoufalé tři hodiny vymýšlíme různé posuny, otočení, inverze a přepisy podle klíče. Naše úvaha nás stála draho, protože Dejv nápad se správným řešením (projet cesty první nápovědovou tajenkou znovu) měl, ale jelikož tento princip nijak nevyužíval Riviéru, zamítli jsme ho hned v zárodku. Ach jo, tak to dopadá, když si člověk myslí, že může myslet jako org. Očividně jsme prostě nebyli na stejné zamotané vlně.
Zabalíme to těsně před dvanáctou. Nálada v týmu je rozpačitá, nikdo si není moc jistý, jestli jsme vlastně dopadli lépe než loni, nicméně celková tendence týmových výsledků je jasná. Na TMOU 11, která byla pro většinu týmu první šifrovačka (pro někoho druhá), jsme skončili na dvanáctce. O rok později jsme skončili na desítce, loni pak na sedmičce a letos (teď už s průměrným herním indexem 10) jsme si vlastně zaluštili jen šest šifer. Zdá se, že zkušenosti jsou nám prostě na škodu. Bára se odpojí na autobus, s kluky se vydáváme pěšky na Mendlák. Po cestě mi ještě pomáhají vymýšlet aliterace pro název tohoto reportu, abych se držel zaběhnutého pravidla. Původně jsem plánoval něco jako „Tradiční TMOU“, ale průběh hry nebyl k tomuto titulku vůbec příznivý. Nakonec se rozhodneme pro točená, čemuž dáváme přednost před tristní, tragická. Naštěstí nechodíme kvůli umístění, jinak by bylo přídavné jménu v titulku jiné.
Na závěr musím zopakovat shrnutí ze začátku reportu. Letošní TMOU prostě nezklamala. Splnila vše co slibovala a byla jako vždy originální a nápaditá. Byla to od orgů vynikající práce a šifry byly skvělé. Když se zpětně dívám na řešení všech šifer, byly velmi dobře odladěné. Všechny šifry chtěly nápad a žádná nebyla přehnaně překombinované. U žádného řešení jsem neměl pocit, jako třeba na iNule, že na tohle bych asi nikdy nepřišel. Tak ještě vzkaz pro pro Orgy. Hoši (a holky) děkujem. A půjdeme příští rok zase? Tak určitě. A příště tam chceme větší verzi transformací (http://www.tmou.cz/2012/sifry/pobaveni).
Další z už téměř pravidelných zápisů ze šifrovaček absolvovaných týmem Nevíš je z Krtčí nory. Pro změnu se jednalo zase o denní šifrování, v okolí Brna, s mírně nadprůměrnou (na Brněnské poměry) účastí. Tentokrát jsem se k reportu dostal až s téměř čtrnáctidenním zpožděním, takže bude možná o něco kratší, snad to nebude na škodu.
Podzimní šifrovačky jsem měl původně v plánu pojmout jako cvičení na TMOU. Koneckonců konkurence na kvalifikaci i samotné hře tam bývá dost krutá a náš kvalifikační výsledek z loňska nebyl nic, čím bychom se mohli nějak chlubit. Po prázdninové pauze jsme prostě nácvik potřebovali. V plánu bylo i jít na většinu šifrovaček ve stejném složení v jakém jsem plánoval jít TMOU, tj. já, Fredy, Dejv, Wanda a Neklan. Ani jeden z plánů nějak moc nevyšel. Jediný Fredy spolu se mnou absolvoval iNulu i Krtčí Norou, Wanda s Dejvem se prostřídali každý jednou. A Neklan opět předvedl svůj dokonalý trik a zmizel. Jestli je to způsobeno tím, že ho srazilo auto, odjel někam do ciziny, případně je to následek nového datadisku pro WoW je předmětem celotýmových debat (edit: Zdá se, že na vině je nakonec Turecko a Diablo III). Pátým členem na Krtčí norou měl být místo něj Jiřík, který s námi už absolvoval i letošním Krůtu, jenže dem před hrou se ukázalo, že je nemocný. Vývoj situace mě moc nepřekvapil, protože podobné věci se stávají před každou šifrovačkou, takže jsem měl v záloze jako náhradníka bratrance Petra. Aby to ovšem nebylo moc jednoduché, zavolal mi večer před hrou ještě i Dejv, že má moc práce a nestíhá. Druhého náhradníka jsem samozřejmě neměl, takže nakonec jsme šli ve čtyřech.
Start hry byl v sobotu ráno na Nových sadech. Celý tým se sešel překvapivě včas a i přesun na objednaný autobus a mačkání se do něho s hromadou dalších týmů proběhlo bez problémů. Nakonec jsme se vlezli všichni, i když orgové museli přivolat ještě jeden autobus navíc, a vyrazili jsme do Omic. Hned po příjezdu nás přivítal mírní podzimní deštík, předpověď je ale příznivá, tak doufáme, že brzo pršet přestane. Všichni se shromáždíme na startovním hřišti a po několika šifrovaných radách, jako že máme násobit dvěma, a představení Ivo Cicvárka začíná hra.
První šifra
Jednodušší šifra na rozehřátí, orgové postupně vylepují obrázky zrychlujících se jevů, řešení máme asi u pátého. Starty nám poslední dobou nedělají nějaké velké problémy. Tak rychle na dvojku.
Druhá šifra
Ke kostelu v Omicích přicházíme spolu s hlavním pelotonem, mezitím naštěstí už přestalo pršet. Šifra nám ale dá pořádně zabrat. Je v ní spousta obrázků (mezi nimi i Ivo Cicvárek) a nějaké čáry. Že musíme obrázky pojmenovat, na to přijdeme vzápětí, délka čar bude odpovídat délce slov. Že se to celé ale vlastně čte stejně odpředu i odzadu si vůbec nevšimneme a protože většina obrázků není vůbec triviální, ztratíme zbytečně moc času. Je už skoro jedenáct, když se jdeme pro nápovědu. Na nápovědě se dozvíme pár dalších obrázků (pobaví nás „obletěl bolero“), ale také se dozvíme, že se v jedenáct zavírá další stanoviště, takže pokud to chceme stihnout, musíme si zavolat o totálku. Totálka na dvojce nás vůbec nepotěší, ale co se dá dělat. Nasazujeme rychlé tempo a pospícháme na trojku.
Třetí šifra
K jihozápadnímu rohu Hvízdalky přicházíme už těsně po jedenácté, naštěstí tam stále org i šifra jsou. V průběžném pořadí jsme asi padesátí, a další stanoviště nám zavírá za zhruba další hodinu. Týmový konsensus je tedy takový, že raději nebudeme šetřit s nápovědami. Se šifrou máme sice pár nápadů, ale ty hlavně spočívají v napasování šifry, kterou tvoří pár čar a průsečíků, na mapu. Této idei by odpovídal i fakt, že šifra je na o trochu průhlednějším papíře než je obvyklé a jsou v ní děrovačkou udělané díry, které pasují na fólii, ve které jsme dostali zabalenou mapu. Asi bychom se mořili ještě dlouho, ale čas nás tlačí, takže po 20 minutách otevíráme nápovědu, která nám říká, že máme přehýbat a Fredy za dalších pět minut už čte řešení, na které ukazují ohnuté rohy.
Čtvrtá šifra
Na čtyřku přicházíme už s jistou časovou rezervou, Fredy vybíhá na kopec pro šifru a jde se luštit. Šifra je to jazyková a my máme v týmu lingvistu, tak nám to snad pomůže. Rozeznáme rychle skoro všechny jazyky, většinu jsme dokonce schopni i jakž takž přeložit, ale zdá se, že v obsahu řešení nebude. Nějaké nápady máme, ale stejně si po dvaceti minutách radši bereme nápovědu, abychom si vybudovali ještě větší časovou rezervu. Z nápovědy se ukáže, že jsme byli celou dobu úplně mimo, ale řešení je mi z ní jasné naštěstí taky rychle, tak hned vyrážíme na další stanoviště.
Pátá šifra
Cesty na pětku vědou pěknou oklikou, tak se rozhodneme, že to střihneme lesem. Vedu podle azimutu a kupodivu pátou šifru pod mostem u dálnice nacházíme zcela bez problémů. Přece jen se někde těch pár předešlých šifrovaček projevuje, když už ne při šifrování, tak alespoň při přesunech. Na pětce se nám nicméně zadaří i po šifrovací stránce, a šifru máme velmi rychle hotovou. Do luštění se pořádně zapojili všichni členové týmu, včetně nováčka Petra a vyluštění první šifry týmovou náladu hodně povzbudí. Čas na šifru byl asi patnáct minut, a vyrážíme k listnáči na sever.
Šestá šifra
Na šestku přicházíme něco před druhou hodinou. Pořadí máme v první dvacítce, ale nápovědy a totálka pořadí ještě určitě pokazí. Plán je takový, že chceme jít trasu výzvy, takže se na „pohodovou“ šifru ani nedíváme a vrhneme se hned na šifru z výzvy. Na šestce nám trochu chybí znalost minulých ročníků, protože použití kostky na této šifře je očividně už tradicí. Takto jsme sice také kostku vytáhli a přemýšleli co s ní, ale jelikož jsme nic rozumného nevymysleli, zase jsme kostku schovali. Předtím ještě pár minut rozmlouvám Fredymu nápad kostku rozbít a podívat se co to rachotí vevnitř. Jde to ztuha, ale nakonec zvítězím argumentem, že v doporučeném vybavení nebylo nic čím by šla kostka lehce rozbít. Po krátkém intermezzu s kostkou sice ještě objevíme hromadu zákonitostí v šifře, ale nějak to nevede k cíli. Wanda se nudí a tak mezitím vyluští pohodovou verzi. Po asi dvou hodinách se shodneme, že nám letos asi není výzva souzena a jde se na sedmičku.
Zdržení na šesté šifře (převzato od orgů)
Sedmá šifra
Přesun je tentokrát jen pár set metrů, nicméně chvíli hledáme orga se zadáním. Zdržení je způsobeno faktem, že navzdory všem očekáváním není kóta umístěna na vrcholu kopce, ale v dolíku pár desítek metrů od něj. Divné. Od organizátorů dostaneme jen jednu kopii šifry, z čehož usuzujeme, že jde asi pohodu víc týmu než se očekávalo. Šifra je pěkná, vypadá jako výškový profil trasy, ale Fredy brzo přijde na to, že se ve skutečnosti jedná o záznam v polárních souřadnicích. Přes znalost principu nám chvíli trvá než trasu zrekonstruujeme na mapě, ale celé to stíháme asi do půl hodiny, což je na dnešní poměry slušný výkon. Na odchodu nás ještě zastaví org s prosbou jestli bychom mu nemohli vrátit zadání, asi mu už došly úplně. Zadání mu vracíme, ale až poté co nám potvrdí naše správné řešení, neradi bychom někam přišli a zjistili, že jsme špatně a už nemáme šifru.
Osmá šifra
Přesun byl tentokrát o něco delší, ale o to zábavnější. Místo obcházení po cestách jsme se vydali opět přímou čarou podle azimutu. Nikoho v týmu neodradilo pár roklí a spousta mlází které jsme museli překonat. Osmou šifru nacházíme hned, je v ní hromada básniček. Vzpomínám na zákys na DNEM taky u básničky a doufám, že to dneska půjde líp. Nejde. Hned sice zjistíme, že každému rýmu má být přiřazeno jedno slovo, podle délky vyšrafované oblasti zjistíme i délky, k některým rýmům i něco vymyslíme, ale je to celé dost nejednoznačné a chybí tomu elegance. Poezie asi prostě není náš parket, tak si jdeme pro nápovědu. Nápovědy jsou dneska všechny docela nápomocné, na rozdíl třeba od iNuly, takže po zjištění, že rýmy sedí na značky aut, máme tajenku hned a můžeme vyrazit na další stanoviště. Osmička byla další pěkná šifra, která ale chtěla nápad. Bez nápovědy bychom na ní zakysli určitě na dlouho.
Devátá šifra
Zase začalo trochu pršet, ale tým je ještě docela suchý. Wanda se jako obvykle moc nevybavil, tak mu alespoň půjčím deštník, zbytek týmu naštěstí ví, jak se obléci na šifrovačku. Pokračujeme na Mladý vrch na další šifru. Trasa se začíná podezřele blížit Bystrci, zdá se, že tam bude někde náš cíl. U kóty nám dává šifru Vojta z Chlíftýmu, který nám před týdnem pomáhal na iNule, tak prohodíme pár slov jak to jde a zanadávám na šifry. Devátá šifra nicméně vypadá docela jednoduše. Skoro hned odhalíme nápovědy na morseovku, semafor, binárku a Braila. Ale přece jen to čtení je o něco horší. Za chvíli máme asi polovinu šifry (binárku a Braila), takže se vydáváme na cestu s tím, že doluštíme zbytek za pochodu. Nicméně se ukáže, že to nebude tak jednoduché a stejně si ještě musíme dát pauzu na doluštění. Nejvíc nám dal zabrat semafor, na který jsme museli použít víceméně bruteforce a morseovka. Tam trvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že to jsou vlastně čísla. S celou šifrou pokračujeme na desáté stanoviště.
Desátá šifra
U desítky je docela narváno, je společná pro pohodu i výzvu, takže to asi nebude žádná legrace. Času nicméně ještě docela dost, je přesně šest hodin a cíl zavírá v 21:30, tak žertuji, že si konečně můžeme dát ten zákys. Šifra vypadá pěkně, je na ní květ se sedmi okvětními lístky, v každém jen docela dlouhý text. Jako první Petr nachází ve všech částech posloupnost květ a plod, když poté následně tuším Fredy spočítá slova ve všech lístcích a dostane 24, získáváme první mezitajenku. Z květů vyjde „opylmne“, to správně identifikujeme jako hint na plod, jenže po přečtení plodů se nás šifra pouze drze zeptá „cochces“. Následuje výbuch smíchu a každý začíná přemýšlet co by vlastně chtěl. Variant je hodně, nejpopulárnější je cíl, já bych třeba chtěl řešení, někdo říká že by chtěl domů, dále kolem látají varianty jako výsledek atd… Šifra nás hodně baví, ale nějak se nemůžeme hnout. Zkoušíme daná slova hledat v textu, ale nic tam není. Další pracovní teorie je, že co chceš není otázka, ale konstatování, a hledáme „co“. Párkrát v textu je, ale nic rozumného nevychází. Po delší době bez nápadu otevíráme nápovědu s odpovídajícím nápisem: „Když nevíš co chceš.“ Uvnitř se dozvídáme, že: „Tajenku, tvoří sedm slov.“ Aha, takže se budou vybírat nějaká slova. To nám dává 24^7 možných řešení, jsme si moc nepomohli. Většina týmu jde nicméně haluzit a tak se za chvíli ozývají nočním lesem další výbuchy smíchu, protože některé možnosti jsou opravdu vypečené. Já se snažím požívat dřívější nápady jako klíč na čtení slov, ale není mi to nic platné. Fredy si naštěstí po chvíli všimne, že v nápovědě je za slovem tajenka čárka, která tam nepatří. Jde tedy hledat v textu čárky a dívat se, jestli by se s nimi dalo něco dělat. Já se ještě chvíli dívám na nápovědu a pak začnu nadávat, protože to, že chceme tajenku, nás mělo napadnout hned. Přečtení řešení je dílem okamžiku a utíkáme do cíle.
Cíl
Je to vlastně úplně poprvé, co se v řádné hrací době a regulérním postupem dostáváme do cíle, takže mají všichni radost. Cíl sice asi nemá takovou hodnotu jako u klasických lineárních her bez nápověd, ale to nám náladu nekazí. V cíli nás ještě čeká poslední šifra, při které jsou nám ukázány čtyři věci, a máme poznat, kdo je používá. Petr má hned jasno, že je to večerníček, takže poslední úkol máme z krku, jdeme se podívat na řešení, pozdravíme pár známých a jde se domů.
Na Krtčí norou se mi líbily nejvíc šifry 6 a 10. Šestka byla moc hezká, sice jsme ji nedali, ale kulatá kostka byla fajn (příště ji určitě už rozbijeme). Co se týče květinové šifry, byla skoro dokonalá. Vícekroková, s nápadem, pobavila celý tým a přestože jsme se na ní zdrželi, nikomu to nijak moc nevadilo. Díky orgům za ni a chceme takových víc.
Co se mi naopak nelíbilo, byly šibeniční časy zavírání stanovišť na začátku. Kde jsou ty doby, kdy si člověk mohl dát pořádný zákys hned na dvojce! Také někde nebyla úplně vyladěná obtížnost šifer a nápověd. Jako typická ukázka mi přišla třeba čtvrtá šifra, kde jsme bez nápovědy nepřišli víceméně na nic, s nápovědou bylo naopak už jasné všechno hned (a podle statistiky jsme očividně nebyli jediní s tímto problémem). Většina šifer byla nicméně odladěná dobře.
Nakonec se zdá, že jsem si i před delší prodlevu mezi hrou a reportem vzpomněl téměř na všechno důležité. Hra se nám líbila a hlavně jsme se pořádně procvičili na kvalifikaci na TMOU, které byla den potom a kde jsme se celkem s přehledem kvalifikovali. Další report už snad bude ze TMOU, pokud půjde vše dobře. Já už se nemůžu dočkat.
Už nikdy nebudu pít před šifrovačkou. Už nikdy nebudu pít před šifrovačkou. Už nikdy nebudu pít před šifrovačkou. To bylo jen malé připomenutí, abych nezapomněl, že opravdu není dobrý nápad jít večer před šifrovačkou s větší částí týmu kalit a zřídit se pod obraz. Nakonec to ale naštěstí dopadlo celé nad očekávání dobře, i když chvílemi jsem tomu nevěřil.
Na iNulu jsme se s týmem Nevíš letos chystali poprvé a pořádně jsme nevěděli, co máme očekávat. Přestože se iNula na první pohled tvářila jako lineární šifrovačka, pravidla dávala tušit poněkud jiný přístup k postupu a šifrám. Složení týmu se skládalo z víceméně stabilního jádra, tj. já, Fredy a Dejv, navíc jsme přibrali Vojtu z Chlíftýmu s jeho přítelkyní Helčou. Celkově se na iNulu přihlásilo asi čtyřicet týmů. Na rozdíl od Svíček vyšlo krásně počasí, takže procházka nocí byla velmi příjemná, nicméně vzhledem k mírné kocovině jsem měl ranní krizi posunutou už na večer, proto jsem si to až zas tak neužil. No nic, nebudu předbíhat,
První šifra
Že nejsem úplně v nejlepší kondici jsem poznal už na startu, kdy jsem asi dvě minuty hledal svůj tým, přestože jsem prošel asi metr od něj. No nic. Dejv taky trochu hledal start, ale snad se to časem srovná. Orgové nezdržují nějakými ceremoniemi a hned se začíná. Ve startovní obálce se kromě nápověd, obálky pro nuly, sady nálepek pro kontrolu na stanovištích a karty týmu nalézalo také audio CD s nahrávkou první šifry. Bohužel jsme neměli k dispozici žádný CD přehrávač, takže si Fredy musel prvně počkat frontu u orgů, kde se dalo získat zadání i nahrané na mp3 přehrávač. Následně se s Vojtou pouští do poslouchání. Zbytek týmu se zatím, jelikož máme jen dvě sluchátka, poněkud nudí. Kluci za chvíli přicházejí i na řešení. První část nesmyslného textu je šifra, druhá část je sada rovnic, která je klíč. Po dalších pár minutách, kdy se konečně nepatrně zapojí i zbytek týmu, máme řešení: Královopolské nádraží.
Druhá šifra
První přesun je docela dlouhý, ale podaří se nám dobře chytnout autobus, takže na druhé šifře jsme něco před sedmou. V průběžném pořadí jsme šestí, což nás hodně povzbudí. Jdeme si sednou dovnitř do haly nádraží a pouštíme se do luštění. Druhá šifra se jmenuje Brid a vyznačuje se asi čtrnácti obrázky a křížky. Rozložení obrázků nic nepřipomíná, nějaké zjevné asociace na obrázky nás nenapadají, také po přezkoumání šifry pravítkem nenacházíme nic zajímavého. Po delší době přicházím s nápadem, že šifra by mohla být nějaká variace na mapu, jenže jaká. Dopis nám přijde jako jasná pošta, kříž by mohl být třeba kostel, jenže co se zebrou a lachtanem. Možná přechod, zoo, nebo bazén? Hledáním nějakých souvislostí v mapě ztrácíme asi další hodinu. Po té si dáme nápovědu, která nám nicméně pouze řekne, že je to mapa v neznámém měřítku a poloha orga je vyznačena iNulou. Že je poloha orga iNula jsem tušili, jenže ještě stále není jasné, jestli máme na mapě prvně najít orientační body a iNulou je značen org z trojky (respektive další šifra), nebo je to poloha orga který nám předal dvojku. V okolí Královopolského nádraží se nám stále nějak nedaří orientovat mapu, jediné dva body které by možná pasovaly jsou blízký kostel a Fredy si vzpomíná, že v parku poblíž je skutečně basketbalový koš, který máme na obrázku. Já to jdu obhlédnout ale nikde nic nenacházím. Tohle byl klíčový okamžik šifry, protože u koše část šifry opravdu byla, jenže já blbec jsem si jí nevšiml. No nic, další řešení samozřejmě nikam nevedlo, takže asi o tři čtvrtě na deset volám orgům o záchranu. Ti mi sdělí, že heslo je Jára Cimrman, což nějak vůbec nechápu a trvá trochu delší dobu než mi org vysvětlí, že máme jít na jeho ulici.
Třetí šifra
Přesun probíhá stále v pohodě, MHD zatím jedzí dostatečně, takže na ulici Járy Cimrmana v Medlánkách jsme za patnáct minut. Vyzvedneme si zadání od orgů, ale dřív než si najdeme místo na luštění, začne Vojta číst řešení. Zbytek týmu nechápe, ale nikdo se samozřejmě nezlobí. Nasedáme tedy hned znovu na tramvaj a jedeme na čtyřku.
Čtvrtá šifra
Čtvrtá šifra se nachází v Řečkovicích kousek za kostelem, zároveň dostáváme i prvním bonus. Šifru tvoří spousta souvětí s tučnými písmenky v posledních slovech. Jedná se o první šifru na které si zaluští celý tým a společnou prací se k řešení dostáváme asi po hodině. Jednalo se o velmi pěknou šifru, další z nespočtu variací šifer na přísloví, na které se konečně trochu rozluštil celý tým.
Pátá šifra
Cesta k Soběšickým rybníčkům je trochu delší, poměrně brzy se dostáváme pryč z města do terénu a navíc musíme obcházet celý areál Lachemy. Mně to ale nevadí, mám svoji posunutou ranní krizi, která začala už někde na dvojce, a rád se projdu. U rybníčků vidíme velmi velké množství luštících týmů a dostáváme zadání od orgyně, která nám také mimochodem řekne, že šifru ještě nikdo nevyluštil. Paráda. Na zadání je napsáno, že šifrou je blikající světlo na opačné straně rybníčku. Světlo opravdu bliká, ale bliká v pravidelných intervalech jednou barvou. WTF? Podrobnějším pozorováním se ukáže, že intervaly nejsou všechny stejné a všechny barvy také ne. V týmu rozlišujeme dva druhy barev, žlutou a červenou. Vojta tvrdí, že vidí tři, ale nikdo mu to nevěří. Opsat celou sekvenci dvou barev dlouho netrvá, ale s délkami je to horší, rozdíly tam jsou určitě, ale na cca čtyř sekundové bliknutí se jedná tak o 10-15%. Zkusím tedy něco přečíst, ale opětovným měřením zjistíme, že chybovost určení mám kolem padesáti procent. Dejv se stopkami to nerozliší vůbec, takže jdeme otevřít nápovědu. V nápovědě zjistíme, že máme použít něco ze startovní obálky, z čehož usoudíme, že to bude asi to CD, jinak by orgové první šifru prostě přehráli nahlas. Koukáním odrazem přes cédéčko objevíme ve světle modrou barvu (která tam mimochodem podle orgů vůbec nebyla), ale jinak se nikam nehneme. Další nápad je, že délka stopy na první šifře byla zhruba stejně dlouhá jako délka celé sekvence bliknutí, ale přesným přeměřením se ukáže, že se liší asi o čtyři vteřiny, takže také nic. Jelikož stále nejsme rozumně schopni rozlišit délku intervalů a nic dalšího nás nenapadá, voláme si o druhou záchranu.
Šestá šifra
Řešení pětky bylo „Sobulecke kirchec“, což jsme přeložili jako kostel v Soběšicích, nicméně u kostela (kláštera) v Soběšicích nic není. Doporučený hantecké slovník nikdo nemá, tak otvíráme mapu a zkoumáme kde by dále mohlo být řešení. Já s Dejvem se nakonec vydáváme na ulici U kaple, zbytek týmu jde ke hřbitovu. Šifra je nakonec u hřbitova, takže jsme se s Dejvem jen trochu prošli, ale o nic jsme nepřišli. Když se vracíme ke zbytku týmu, ještě totiž nic vyluštěného nemají. Šifra obsahuje spoustu různě dlouhých čárek a obloučků seřazených vedle sebe a pod tím devatenáct písmen. Zdá se, že jde o nějakou grafiku, jenže jakou. Nápověda odhalí, že máme nějak rozkládat a skládat, ale jak. Ukáže se, že krajní dvě čárky jsou od sebe vzdáleny přesně devatenáct centimetrů, což je ale, jak zpětně zjistíme, náhoda. Následné pokusy tudíž nikam nevedou a protože na většinu týmu přichází pověstná krize (já už ji mám naštěstí za sebou) a tak si zase voláme o záchranu.
Sedmá šifra
Na sedmou šifru přicházíme kolem páté hodiny ranní. Obsahuje spoustu barevných trojúhelníků v mřížce a mimo ni, a je vítaným zpestřením. Na předchozích šifrách jsme totiž měli minimum nápadů, tady jich máme konečně až až. Problém je v tom, že jsou všechny k ničemu. Možná trochu zbytečně nám šifra připomene nějakou hru, Kakuro nebo Sudoku, taky jedna věta ze startovních nápověd je o hraní her, tak zkoušíme různě posouvat a doplňovat do mřížky. Mřížka je 6×6, rozdělená na dvě poloviny po osmnácti, v první polovině je ze čtverečků poskládáno písmeno A, v druhé S. Jelikož je S právě devatenáctka, evokuje to ve mě dojem, že bychom měli do mřížky vepsat abecedu. Nápověda je nám opět úplně k ničemu, a když konečně po nějaké době opouštíme ideu hry, je už světlo a všichni jsme natolik otrávení, že si voláme o záchranu.
Osmá šifra
Už je světlo a to přesuny velmi zrychlí. Na kopci za Ořešínem, kousek od ranče CH kde jsme před pár lety s kluky slavili maturiťák, stojí stan, v něm leží ve spacáku Yeti s šifrou. K šifře dostaneme také každý kalíšek burčáku, to asi kdyby nám to luštění nějak moc šlo. Šifra se stočenými římskými číslicemi je naštěstí velmi lehká, a máme ji asi za pět minut. Naštěstí, protože čtvrtá záchrana v radě by asi týmovou morálkou dorazila. Takto se můžeme rychle zvednout a jít na další stanoviště.
Devátá šifra
Zdá se, že s novým dnem se do týmu vlil nový elán, tudíž ani řešení deváté šifra s hracími kostkami na sebe nedává dlouho čekat. Tentokrát je to hlavně Vojtova zásluha, ale dobrou náladu má celý tým. Z průběžného cca dvaadvacátého místa na sedmičce se zase pomalu začínáme posouvat nahoru. Dokonce i přesuny jsou o poznání svižnější. Je to trochu i tím, že Vojta se v okolí docela vyzná a tak ani nemusíme moc koukat do mapy.
Desátá šifra
Tak desítka byla jedna z nejhezčích šifer za celou hru, čtyřúhelníky podle kategorií, kdy jeden člen byl vždy asociace se mi moc líbily. Řešení sice trvalo o trošku déle, ale to bylo hlavně způsobeno časovou náročností šifry, než problémy s řešením. Máme intenzivní pocit, že obtížnost šifer je na letošní iNulou trochu nerovnoměrná. Na druhou strano by to znamenalo, že teď už budou jen lehčí šifry, což také nemusí být ke škodě.
Jedenáctá šifra
Zatím jsme šli víceméně stále na sever, na jedenáctku se konečně stáčíme na západ, šifra je u posedu sto metrů od kopce Zavíráku. Stejně jako o desítky dostáváme nápad hned, jednak Fredy vymyslí cestu bludištěm po ostrých, pravých a tupých úhlech, já vymyslím čtení výsledné cesty semaforem. Trochu nám zabere, než dáme dohromady správnou cestu a než zjistíme jak přesně se ten semafor čte, ale jinak šifra nedělá potíže. Chceme víc takovýchto šifer na týmovou spolupráci.
Dvanáctá šifra
Čas se pomalu chýlí ke konci, k památníku na dvanáctku přicházíme až o půl jedenácté. Ze strategického pohledu by asi bylo lepší, kdybychom si teď dali hned totálku a šli dál, ale nám se chce luštit. Navíc notová šifra vypadá lákavě, hudebníků je v týmu dost. Uděláme rychlou analýzu, vypíšeme intervaly, identifikujeme odpovídající nápovědu ze startovní obálky a odhalíme skrytý text o poměru frekvencí. Já vytahuji kalkulačku a přes Vojtovy protesty, že kalkulačku po nás určitě nechtěli, ukládáme do paměti dvanáctou odmocninu ze dvou a zkoušíme ji násobit rozdíly intervalů. Mám pocit že jsme blízko, ale bohužel nás opět zavede na scestí náhoda v šifře, která je opět pouze náhodou. Intervalů je v šifře totiž přesně třicet dva, což je náhodou i nejvyšší z čísel, které jsou na intervaly. A tak, místo abychom prostě vynásobili poměr intervalů číslem a to sečetli nebo odečetli s vedlejším, zkoušíme podle čísel vybrat dva odpovídající intervaly a s nimi počítat. To nikam nevede a jelikož zbývá do konce asi půlhodina, voláme si o řešení a jdeme na další stanoviště.
Třináctá šifra
Přesun na třináctku je velmi hektický, protože šifra každou chvíli zavírá, a tak si poslední kilometr dáváme během. Přicházíme tak tak, zapíšeme se do pořadí vezmeme si šifru a vzhledem k tomu, že do konce hry zbývá patnáct minut, což by nejspíš nestačilo ani na přesun, otevíráme stop obálku. Po cestě do cíle mi to přece jen nedá a chvíli zkouším něco z třináctky vyluštit, ale brzy mě to přestane bavit, přece jen už bylo dnes šifer dost.
V cíli je veselo, hlavně díky špekáčkům a burčáku. Dejv s Fredym se do burčáku aktivně pustí. Já si ještě stále pamatuji, jak to dopadlo předevčírem, tak si dám jen půlku pohárku. Trochu posilněni jdeme vyzvídat jak to bylo s těmi šiframi. Dozvíme se, že u pětky byly opravdu tři různé světla, což potěší Vojtu. Já se dozvím, že sedmnáct centimetrů u šestky a písmena A S v mřížce o osmnácti polích byly jen náhody. Nicméně celý princip sedmičky nám není schopen vysvětlit pořádně nikdo, ale to je nejspíš způsobeno tím burčákem. Obrovský respekt těm asi třem týmům co sedmičku zvládli, protože řešení není úplně lehké pochopit ani doma od počítače. Pozdravíme ještě pár známých a když dojde burčák, tak se jede domů.
Na závěr několik poznámek pro sebe a zbytek týmu.
Je asi dobrý nápad přečíst si pořádně pravidla a možná i diskuze z minulých ročníků. Až po hře jsem objevil jeden Yetiho příspěvek (dole v diskuzi), který hru velmi dobře popisoval. Možná by bylo fajn si příště víc projít minulé ročníky a udělat si lepší obrázek. Tohle se nám nevyplatilo hlavně ze začátku, kdy jsme zbytečně dlouho čekali se záchranou.
Proč jsem si k**** bral sebou pravítko (respektive dvě pravítka), když o něm v celé sekci vybavení není ani slovo. Jediná šifra, kdy se hodilo, bylo při znázorňování rovnoběžníků na desítce. Tam to navíc šlo narýsovat klidně i podle sešitu. Naopak jsme díky němu ztratili hromadu času na dvojce a svedlo nás na scestí na šestce. Poučení pro příště, pokud není explicitně napsáno jinak, doporučené vybavení není jen podmnožinou veškerého luštícího vybavení, které si na šifrovačku beru, ale je s ním identické.
Na výzvědy a obhlídky okolí posílat skupinky minimálně dvou lidí, protože jeden člověk snadno něco přehlédne, zvlášť pokud má díky dřívější kalbě ranní krizi už v osm večer.
Jinak byla iNula opravdu jiná a nevyzpytatelná, za což orgům za celý tým děkuji a třeba příště.
Pavel Ondračka 